Má stát rozhodovat, kolik úspěchu je příliš?!
Válka je tragédie. Pro některé firmy také mimořádná obchodní příležitost. Zbrojařský či rafinérský průmysl dnes vydělává na poptávce, kterou nevyvolal,...
Zaměstnanci chtějí peníze. Nábor slyší na více peněz. Prostředky jsou však omezené a někdy ani více peněz neznamená více práce. Jak nastavit finanční ohodnocení, aby fungovalo optimálně?
Finanční ohodnocení, tedy mzda, je základem odměňování každého zaměstnance. Pro mnohé firmy, a zvláště u málo kvalifikovaných profesí, je hlavním a nejdůležitějším motivátorem pro nábor nových zaměstnanců. Stejně důležitá jako výše mzdy však je i struktura odměny a výše jejich jednotlivých komponent.
V praxi poradců se často setkáváme s tím, že přestože se firmy snaží své zaměstnance motivovat penězi, a to ať už při náboru nebo následně v práci, jejich snaha se míjí účinkem, a to ačkoli prostředky vydané za mzdy rostou. Důvody jsou dva; nesprávné nastavení jednotlivých složek mzdy a jejich špatná komunikace. Zaměstnanci sice dostávají peníze, ale fakticky neví „kolik a za kolik“. Často také nedovedou odlišit nárokové a nenárokové složky, specifickým problémem pak je, pokud komponentu, která je odměnou za mimořádný či výjimečný výkon, považují za standardní součást pevného výdělku. Z pohledu firmy pak dochází k tomu, že ačkoli celkové náklady na mzdy zaměstnanců stoupají, jejich motivační efekt je malý a poměr nákladů a efektivity práce se může překlápět v neprospěch zaměstnavatele.
V čem je problém? Nejčastěji v tom, že se mzda zaměstnanců skládá z velkého množství relativně malých položek. V nich se pak nelze orientovat, a navíc dochází k faktickému vyvažování; pokud je některá složka snížena, jiná ji vykompenzuje. Bez ohledu na výkon a další okolnosti tak berou „všichni průměrně stejně“, což je demotivující.
Jednotný návod neexistuje, protože vždy záleží na místě i na pozici. Z naší zkušenosti však doporučujeme:
Druhým nejčastějším problémem je nevhodně zvolený poměr mezi pevnými složkami mzdy a těmi, které jsou závislé na výkonu. Zejména ve výrobě tlačí zaměstnanci, odbory a konkurence na to, aby pevná složka mzdy představovala její co největší část. To je špatně, protože pak nelze odměnit nadstandardní výkon, ale ani postihnout podprůměrný. Ideální z naší zkušenosti je, když pevná složka u málo kvalifikovaných zaměstnanců představuje nejvýše tolik peněz (vyjádřeno v absolutních číslech), kolik jsou jejich každoměsíční nezbytné výdaje, plus 10 %. U zaměstnanců vysoce kvalifikovaných, kde je výsledek práce závislý na kvalitě provedení, to může být podstatně méně, což nám dává potřebnou variabilitu mzdy i prostor pro odměnu kvalitně odvedené práce.
Pokud zaměstnanec dostává také finanční benefity, ať přímo v penězích, nebo v čemkoli, co lze jako peníze vyjádřit (sem patří oblíbené stravenky, ale také jakékoli jiné poukazy), měl by je dostávat odděleně od mzdy a vždy s důrazem na to, že se jedná o benefit, tedy o něco navíc. Totéž platí pro příspěvky typu ošatného nebo peněz na reprezentaci u manažerských pozic.