Na co stoná česká digitalizace

Na glosu Jednotné hlášení odhaluje problém českého byznysu reagovali někteří čtenáři, kteří s autorem nesouhlasí. Například Lucie Maršálková píše: „Přečetla jsem si článek pana Hájka a nestačím se divit. Pravděpodobně vůbec netuší, o co v JMHZ jde. Ať si zajde do nějaké firmy a sleduje, jak zaměstnanci v účetních pozicích velice složitě JMHZ vyplňují. A nejde o to, že by neměli data o zaměstnancích v systémech. My podnikáme 33 let, takže jsem zažila v rámci podnikání barvité příběhy, ale vyplňování takových nesmyslů ještě zdaleka ne. A to jsem ještě na psacím stroji vyplňovala kdysi Jednotné celní deklarace, ELDP a podobné skvosty. Upozorňuji, že používáme velice sofistikovaný systém Keloc cca 10 let, předtím jsme používali sytém domácí, neboť můj druh v životě i podnikání je bývalý ajťák. Mám VŠ, takže by se dalo předpokládat, že vyplnění pro mne bude absolutní hračka. Ale mýlila jsem se. A to máme za zády informatiky z firmy Keloc. Nebudu tu rozvádět, co za záludnosti a požadavky toto vyplnění obsahuje, ale myslím, že pan Hájek by si měl sehnat veškeré podklady a informace k tomu, o čem chce psát aktivně. A JMHZ nenahrazuje 25 formulářů. Při odesílání přehledů státním institucím šlo ještě do konce roku 2025 o Přehled OSSZ a přehledy jednotlivým ZP. Takže maximálně nějakých 7 formulářů. Jednou za rok pak ELDP, Přehled o sražených zálohách na daň zaměstnanců. To vše ale vygeneruje systém. Názor k JMHZ mám asi tento – nový sledovací systém v sofistikovanějším formátu!!!“

„Nesdílím vaši kritiku na špatnou práci s daty. Zejména v menších firmách je fakt úplně jedno, jestli mam vzdělání V nebo T. A hlásit ČSSZ datum nástupu starobního důchodu poté, co sám tento úřad jej vystavil, mi taky nepřijde v pořádku. Je to pouze zbytečná – promiňte mi ten výraz – šikana a šmirování státu. Nehledě na to, že některé údaje jsou i absurdní, vždyť u pohovoru o přijetí nám uchazeč vůbec nemusí sdělovat svůj rodinný stav ani počet dětí,“ píše Ivan Dokoupil.

Nutno však konstatovat, že většina reakcí na článek s autorem souhlasila. Což nemění nic na skutečnosti, že některé detaily v JMHZ, ale nejen tam, jsou skutečně až přespříliš byrokratické. Ostatně, i na to upozorňuje Ivan Dokoupil, když dodává: „Ono je toho víc, co mi vadí. K čemu je například národní registr zdravotnických pracovníků? Stát všechny údaje má a je veliká ostuda, že s nimi neumí pracovat.“

Dovolím si Radka Hájka doplnit – novinka neodhaluje jen nedostatky digitalizace ve firmách, ale i ve státní správě. Trpí totiž i letitým neduhem digitalizace po česku, jak jsme o ní psali již několikrát. V mnoha případech totiž digitalizace u nás nesouvisí s optimalizací a zjednodušováním procesů, spíše je otrocky převádí z papírové do digitální tvorby a co hůře, přidává další a další povinnosti, jejichž smysl je často nulový a jen zatěžuje firmy dalšími požadavky na reporty a státní instituce pak úkolem tyto reporty zpracovávat, evidovat a kontrolovat. Není přece jediný důvod, aby stát vyžadoval od kohokoliv jakékoliv informace, které již má k dispozici a které dokonce sám vytvořil. Dokud nezměníme tento přístup, bude digitalizace v Česku pořád stonat.