Proč si odpíráme incomingovou medicínu?

Sílí názory, že současná recese není jen technická, ale je spíše předzvěstí zásadních změn ekonomické (ne)rovnováhy, jak jsme ji znali. Německé firmy čelí toxickému koktejlu vysokých nákladů na energie, nedostatku kvalifikovaných pracovníků a spoustě byrokracie. Nejdůležitější průmyslové segmenty v Německu – od chemického průmyslu přes automobilový až po strojírenský – mají kořeny v technologiích 19. století. Výrobky z této základny ale buď zastarávají, nebo jsou prostě příliš drahé na to, aby se v Německu vyráběly. Zájem zahraničních investorů o Německo klesá již pátým rokem. Totéž se týká i Česka a v míře ještě hlubší, než si chceme připustit.

Tuzemským lékem na zmiňovaný německý neduh by měla být hluboká transformace ekonomiky a důraz na segmenty, které nejsou závislé na Německu a tradičních průmyslových odvětvích. Takovým příkladem – vedle digitálních, technologických, technických a biochemických oborů – může být i příjezdový cestovní ruch jakožto ryze exportní odvětví. Jenže ten už více než tři roky prochází složitým obdobím.

Po covidové pandemii, během které patřil k nejpostiženějším odvětvím, jsou válka na Ukrajině a z ní pramenící inflační vlna pro turismus další zatěžkávací zkouškou. Nyní se Česko od druhého loňského čtvrtletí nachází ve spotřebitelské recesi, podle ekonoma Lukáše Kovandy z Trinity Bank se ale podle všeho blýská na lepší časy. „Co se týče inflační vlny, máme dobré zprávy – v příštím roce by měla být inflace v České republice výrazně nižší než letos,“ uvedl Kovanda v úterý během diskuzní COTakhle snídaně zorganizované agenturou COT group v prostorech Hospodářské komory ČR. Míra inflace by se měla podle Kovandy příští pohybovat kolem dvou či tří procent, což by mělo pomoci nastartovat spotřebu. Rostoucí kupní síla obyvatelstva by se měla pozitivně promítnout i do cestovního ruchu. Ne tedy do příjezdového, ale do domácího, který do značné míry pomáhá vykrývat výpadek v příjezdovém turismu, neboli incomingu. Připomeňme, že Česku nyní v důsledku covidové pandemie i současné bezpečnostní situace chybí turisté z dříve klíčových trhů – Číny, Japonska, Koreje či Ruska. „Pro představu: před covidem a válkou se turistický ruch v České republice podílel na výkonu ekonomiky necelými třemi procenty, během posledních tří chmurných let pak tento podíl klesl na zhruba 1,5 procenta, tedy na polovinu. A to ještě musíme připodotknout, že například v roce 2022 tu situaci významně zachraňoval právě narůstající domácí turistický ruch,“ poznamenal Kovanda.

V důsledku těchto trendů si struktura hostů v tuzemských hotelech a dalších ubytovacích zařízeních vcelku zásadně proměnila. Někteří se s tímto trendem popasovali se ctí. Kupříkladu řetězec Orea Hotels & Resorts měl dříve klientelu po třetinách poskládanou z domácích hostů, turistů z okolních států a hostů ze zámoří. Dnes, jak vysvětluje generální ředitel Gorjan Lazarov, mají čeští hosté podíl už bezmála dvoutřetinový. Svůj podíl si drží hosté ze Slovenska, Rakouska a Polska, u dalších (včetně německých) hostů pak došlo k úbytku.

Pro většinu podnikatelů v příjezdovém cestovním ruchu je nicméně česká klientela sice důležitá, hosty ze zahraničí ale nemůže stoprocentně nahradit. A to ani početně, ani z hlediska příjmů. To přiznal i Jan Herget, ředitel agentury CzechTourism: „Za české klienty jsme samozřejmě všichni rádi, pro některé hoteliéry jsou aktuálně nejdůležitější cílovou skupinou, ale podíváme-li se na průměrnou útratu českého klienta, zjistíme, že je řádově až čtyřikrát nižší v porovnání s útratami klienta japonského, čínského, korejského či amerického.“

A situace na zmiňovaných trzích zůstane zřejmě komplikovaná i v příštích letech. Na rusky hovořící turisty můžeme nejspíš zapomenout na dlouhou dobu a ani v případě Číny se zřejmě s ohledem na aktuální geopolitickou situaci nedá očekávat rychlý návrat na hodnoty z roku 2019. Incoming nyní zachraňují zejména němečtí turisté, jenže s tím, jak německá ekonomika koketuje s recesí, je i německý spotřebitel oslabený. To představuje problém třeba pro naše léčebné lázeňství, především pro to v Karlovarském kraji, které historicky stálo z větší míry na hostech ze zahraničí. Jak uvedl Martin Plachý, předseda představenstva společnosti Royal Spa, němečtí hosté v tuzemských lázních se sice v absolutních číslech vrátili na předcovidovou úroveň, ale místo dřívějších průměrných 14 dnů dnes zůstávají jen čtyři až pět dnů. Takže ani oni, ani ve větších počtech přijíždějící čeští hosté tak nejsou schopni nahradit výpadek příjmů od turistů z Ruska a dalších pro lázeňství typických trhů. Nejhůře jsou v tomto směru pochopitelně postiženi podnikatelé v Karlových Varech – řada z nich měla byznys postavený třeba z 80 procent na zahraničí klientele, přičemž hosté z Ruska představovali až 80 procent klientů ze zahraničí.

Nemalá část příjezdového cestovního ruchu spadá do škatulky organizovaný. Přestože i v incomingu přibývá individuálních cest, stále řada klientů svěřuje své cestovní aranžmá specialistům z řad cestovních kanceláří či agentur. A v tomto segmentu cestovního ruchu se toho v uplynulých třech letech mnoho nezměnilo. Karel Výrut, ředitel D.I.R. Bohemia a předseda Sekce incomingové a kongresové turistiky Asociace cestovních kanceláří ČR, k tomu řekl: „My nejsme zrovna nějaký mladý dynamický obor. Produkt, který nabízíme, se připravuje na dlouhou dobu. Agentury, které jsou sdruženy u nás v asociaci, se většinou věnují skupinové turistice z Evropy a z blízké Asie a tam se produkt nezměnil.“ Přesto tento trh prošel v posledních třech letech proměnou – snížil se počet hráčů. „Vzhledem k tomu, že stát nám během covidové pandemie nic nedal, skončila řada malých agentur a mladých lidí, neboť neměli zásoby z minula. Jestli to byl účel státní politiky, si ale nejsem jist,“ poznamenal Karel Výrut s ironií v hlase a doplnil, že přestože se zbylým hráčům nyní daří dobře a mají dostatek klientů, jejich podnikání rozhodně není prosto výzev. „Bojujeme s hotely, které navyšují ceny a zdůvodňují to DPH nebo inflací. Zahraniční trh to nese dost nelibě. A zároveň bojujeme se státními orgány, které dodnes nepochopily, co vlastně děláme a o čem jsme,“ dodává.

Podle Jana Hergeta z agentury CzechTourismu však zmiňovaný vývoj dokládá proměny cestovního ruchu v globálním měřítku: „Turismus prochází radikální změnou nejenom u nás, ale v celém světě. Všichni bojují s Airbnb nebo Bookingem, protože distribuční řetězec se zkrátka brutálně zkracuje a prostřednící jsou přebyteční. Lidi umí anglicky, všechno se digitalizovalo a nám nezbývá než napřít síly tam, kde to má budoucnost a kde můžeme být mezinárodně konkurenceschopní. Tak je tomu i v jiných odvětvích – dnes přece taky nemá smysl být nejlepší v parostrojích…“

Z hlediska příjezdového cestovního ruchu bude klíčové opětovně rozlétat pravidelné dálkové letecké linky. Zatímco před covidovou pandemií fungovalo těchto lukrativních spojení devět a dvě linky byly před otevřením, aktuálně je Praha se světem spojena jen třemi dálkovými trasami – do USA, na Tchaj-wan a do Jižní Koreje. O spuštění dalších spojení se Letiště Praha podle svého ředitele Jiřího Pose intenzivně snaží, jedná se ale o běh na velmi dlouhou trať. „Třeba linka z Tchaj-peje vznikla po patnácti letech – první jednání s China Airlines proběhla během roadshow v roce 2008,“ vysvětlil Jiří Pos. Každopádně Letiště Praha ve spolupráci s partnery dělá vše pro to, aby se počet dálkových spojů zvýšil přinejmenším na předcovidovou úroveň. K tomu slouží platforma nazvaná Touchpoint, která kromě Letiště Praha sdružuje CzechTourism, Prague City Tourism, Ministerstvo zahraničních věcí. „S nimi řešíme všechny potenciální nové trhy a snažíme se sdružit a případně navýšit prostředky, které jdou příslušné letecké společnosti. Letiště samo o sobě poskytuje na dálkové lety pětiletý incentivní program, na základě kterého daný dopravce mj. první tři roky neplatí žádné přistávací poplatky. Jsme na samé hranici návratnosti investice a potřebujeme, aby ostatní vnímali, že investice do dálkové linky přináší násobné efekty do konkrétního prostředí,“ řekl Jiří Pos.

Hlavní překážkou rozvoje přímých leteckých spojení je nedostatek zdrojů na straně dopravců, tedy personálu a letadel. „Zejména v Severní Americe dochází k masivní obměně typu Boeing 767 za novější typy letadel,“ vysvětlil Jiří Pos a dodal, že každá linka musí být zároveň chápána jako investiční záměr. „Například linka ze Soulu do Prahy, která je obsluhována celoročně třikrát týdně, představuje pro leteckou společnost náklad větší než jednu miliardu. Než se k realizaci tohoto spojení přistoupí, musí být logicky velká garance toho, že letadla budou létat dostatečně obsazená a s dostatečným průměrným výnosem na jednu letenku,“ dal nahlédnout do zákulisí leteckého byznysu.

Podle Jana Hergeta je v tomto směru alfou a omegou podpora ze strany vlády: „Je nesmírně důležité, abychom se, když to řeknu politicky, dokázali proinvestovat, protože některé okolní země neváhají a lákají aerolinky prostřednictvím marketingových partnerství. Někdy až na hraně pravidel. Pokud ale my nedokážeme těmto marketingovým nabídkám konkurovat, bude z čistě obchodního hlediska cesta k otevření dalších přímých linek ze Severní Ameriky trnitá.“

Nejde ale jen o lety dálkové. Pro příjezdový cestovní ruch byla důležitá i spojení z bližších evropských destinací. Některá v době covidové zanikla, na jiných se snížila četnost letů (typicky třeba na linkách z Paříže či Amsterodamu). Společnost Letiště Praha nyní podle svého ředitele pracuje na narovnání tohoto stavu. Letiště však nyní nemá mezi leteckými společnostmi partnera, ve spolupráci s kterým by mohlo Prahu prezentovat jako vstupní bránu do střední Evropy. Metropole proto musí být intenzivněji propagována v zahraničí jako cílová destinace.

Existence či kapacita leteckých linek jsou limitujícím faktorem nejen pro volnočasový turismus, ale také pro kongresový průmysl a firemní cestování. Podle generální ředitelky Kongresového centra Praha Lenky Žlebkové se kongresový průmysl v Praze po covidové pandemii poměrně rychle vzedmul, takže již v loňském roce se v KCP odehrálo více asociačních akcí (typicky lékařských či vědeckých kongresů) než v roce 2019, snížil se ale průměrný počet jejich účastníků. Za tím je podle jejích slov třeba hledat kromě obecných trendů také nedostatek leteckých spojení a problémy v oblasti vízové politiky. „Kde ale bohužel stále nejsem na hodnotách roku 2019, to je korporátní segment,“ konstatuje Lenka Žlebková a dodává, že vysvětlení je asi třeba hledat v oblasti udržitelnosti – firemní zákazníci víc než dřív přemýšlí, zda před fyzickým cestováním nedají přednost online meetingu. Téměř každá konference už dnes totiž probíhá v hybridním režimu, kdy větší či menší část účastníků je připojena online. Tuto zkušenost potvrzuje i Marek Chmátal z kongresového centra O₂ Universum v Praze a přilehlého hotelu Stages. Porovnávat se situací v roce 2019 ale podle svých slov nemůže – kongresové centrum bylo otevřeno v září onoho roku, aby pak bylo v březnu 2020 na 18 měsíců uzavřeno pro komerční byznys, a hotel byl otevřen až v listopadu 2021. „Naše čísla zatím letí nahoru bez možnosti předchozího porovnání. Samozřejmě ale čekáme, že dojdeme do bodu, kdy tento růst začne zpomalovat,“ dodává Chmátal.

Vraťme se ke slovům ekonoma Lukáše Kovandy. Podle jeho názoru se blýská na lepší časy. „Když shrnu všechna pro a proti, tak si myslím, že v příštím roce dojde k dalšímu nárůstu turistického ruchu,“ říká Kovanda, podle kterého se s rostoucími výkony cestovního ruchu dá očekávat návrat debaty o overtourismu a souvisejících fenoménech.

Zástupci oboru jsou nicméně ohledně dalšího vývoje skeptičtější. Někteří mají pocit, že cestovní ruch je stranou zájmu současné vlády, což komplikuje situaci těm, kteří se snaží incomingový turismus rozhýbat. Podle výkonného ředitele Asociace cestovních kanceláří ČR Michala Vebera je příkladem aktuální situace v Číně. „Číňané začínají po uvolnění restrikcí opět cestovat a země jako Itálie či Španělsko dělají vše pro to, aby si získaly jejich pozornost. My jsme ale třeba doteď nevrátili konzulárního pracovníka do Čcheng-tu, aby Letiště Praha mohlo efektivněji bojovat o návrat přímé linky z této části Číny,“ řekl Michal Veber a dodal, že podobná situace je třeba i v Indii. I tam podle podnikatelů v příjezdovém turismu chybí konzulát, což znesnadňuje příjezdy velkých skupin. O Indii ostatně mluvil na zmiňované diskuzní snídani i Lukáš Kovanda, podle kterého vidí západ v této zemi protiváhu k Indii a snaží se si ji naklonit: „Indie už je dnes nejlidnatější zemí světa, její ekonomický růst je spektakulární a nabízí řadu příležitostí, takže Česko by mělo vyvinout všemožné úsilí, aby zde navázalo co nejtěsnější ekonomické vazby. A to se týká i cestovního ruchu.“

Podle Gorjana Lazarova by příjezdovému cestovnímu ruchu prospěla změna způsobu přemýšlení z transakčního na růstový, protože u tohoto oboru nelze očekávat okamžitou návratnost investic. Situaci přirovnal k mezinárodnímu korporátu: „V něm máte finančního a marketingového ředitele. Finanční ředitel se podívá na čísla a řekne, že firma nebude investovat do značky a ušetří tím ročně miliony eur. Ano, jenže pak ta značka začne klesat.“

Dalším problémem příjezdového cestovního ruchu, na kterém se většina účastníků úterní debaty shodla, je nedostatečná infrastruktura. „To, že se třeba v Českých Budějovicích buduje letiště, je možná hezkým pomníčkem tamním politikům, ale z hlediska infrastruktury České republiky to je úsměvné, pokud pak musíme do Rakouska po nějaké okresní silnici,“ poznamenal na téma infrastruktury Lukáš Kovanda. Zmínil též výstavbu vysokorychlostní železniční tratě z Berlína do Vídně, která Českou republiku objíždí. „To je obrovská promarněná příležitost i ve vztahu k turistickému ruchu. Ano, máme už teď řadu regionálních letišť, v porovnání třeba s Polskem ale máme neutěšenou dopravní infrastrukturu, pokud jde o dálniční nebo železniční síť. Třeba o vysokorychlostní železnici se hovoří 30 let a nic se nezměnilo. A jak to vypadá s dálniční sítí, to všichni dobře víme. Ten rozvoj je ve srovnání s Polskem dramaticky pomalý, ale pokulháváme i za Maďarskem,“ dodal Kovanda.

Podle Jana Hergeta brzdí váznoucí infrastruktura regionální rozvoj. „Vezměme si Dolní Moravu, která má šanci být globálním turistickým cílem, ale neexistuje tam ani pořádná silnice, ani vlak, ani pořádné parkoviště. Takže máme něco, co je nejlepší na světě, ale vy se tam nedostanete. Nebo vám to bude trvat tři hodiny,“ připojil konkrétní příklad Herget.

Nedostatečná infrastrukturu je ostatně brzdou rozvoje i kongresového průmyslu. „Víme, že Praha má velmi omezené výstavní plochy a za celých 27 let, po která existuje projekt výstavby nové výstavní haly Kongresového centra Praha, nebyl nikdo schopen rozhodnout o jeho realizaci,“ upozornila Lenka Žlebková. „Cestovní ruch bohužel v tuto chvíli nikoho nezajímá, není nastavena dlouhodobá strategie a tím pádem ani podpora linek,“ řekla Žlebková a obratem zamířila s kritikou i do vlastních řad: „Je to i naším obrazem. Nejsme jako obor schopni se sjednotit, každý si hrajeme na vlastním písečku a prosazujeme své individuální zájmy. Neumíme se na věci podívat shora a říct si alespoň základní principy toho, co bychom chtěli prosadit a společně lobbovat. Proto taky dodnes nemáme a zřejmě ani nebudeme mít zákon o cestovním ruchu.“

Ke kritice politiků se přidal i Karel Výrut. „Asi se shodneme, že by naším cílem mělo být, aby u nás turisté utráceli peníze a domů se vraceli spokojeni, jako je tomu třeba v Rakousku. Jistě, Rakousko má více přírodních krás než Česká republika, ale jinak ten rozdíl není velký. Ve výkonnosti ale obrovský. Takže bychom potřebovali, aby některý politik chápal potřebu podpory cestovního ruchu a jeho systematického řízení. Inspirovat bychom se mohli právě u našeho jižního souseda, který je skutečně mistrem světa cestovního ruchu, jak co do marketingu, tak hotelového školství, respektive školství cestovního ruchu. Bohužel nikoho takového nemáme,“ konstatoval trpce. Škoda jen, že si nikdo z pozvaných zástupců Ministerstva pro místní rozvoj nenašel čas, aby si tyto připomínky účastníků COTakhle snídaně vyslechl naživo, případně aby je seznámil s ministerskou vizí dalšího rozvoje turismu u nás. I to o lecčems vypovídá…

Podle Jana Hergeta padá odpovědnost za současný neutěšený stav cestovního ruchu v Česku na obě pomyslné strany. Tedy i na podnikatele a jejich profesní svazy. „Na nedávném kulatém stolu k problematice zákona o cestovním ruchu jsem ze strany asociací vyslechl řadu sebeprezentací, ale žádný ze svazů nebyl ochoten ustoupit ani o centimetr a podívat se na pět let dopředu,“ uvedl Herget. A Martin Plachý přitakal: „Ano, cestovní ruch je roztříštěný, všichni chtějí všechno. S takovým přístupem ale vůbec ničeho nedosáhneme.“ Podnikatelé podle jeho slov táhli za jeden provaz jen během covidu, kdy se spojeným úsilím 2-3 klíčových hráčů dařilo průběžně komunikovat s premiérem a ministry. „Měli jsme nějaké posluchače, a i když jsme nedosáhli úplně všeho, tak to byla skvělá doba. Sotva ale skončil covid, už se to zase rozpadlo a nyní tady zbytečně bojujeme za zákon o cestovním ruchu, který se už stejně dostal do pozice, kdy jenom chceme zafinancovat a zafixovat nějaké destinační managementy a počty lidí. To přece ale neměl být vůbec smysl tohoto zákona! Takže jsme zase zpátky na rozcestí, kde ani politici nevědí, co s cestovním ruchem,“ konstatoval.

Jan Herget účastníky snídaně vyzval, aby využili toho, že se setkávají na půdě Hospodářské komory: „Jako podnikatelé si stanovte klíčové priority a ty tvrdě vymáhejte. Jsou to přímé linky a víza? Dobře, jděte si za tím, ale nechtějte tisíc různých věcí. Až stát splní tyto prioritní body, tak teprve začněte vyžadovat další body. Dokud tohoto nebudete schopni, bude vás jako obor i nadále porážet automotive.“

Mimochodem – segment automotive, na kterém je česká ekonomika dlouhodobě závislá, dělá z Česka asi nejprůmyslovější zemi Evropské unie. V segmentu služeb naopak zaostáváme a podle Lukáše Kovandy jsme spolu s Rumunskem – měřeno podílem na hrubé přidané hodnotě – zemí s nejméně rozvinutými službami. „To pro Česko znamená hrozbu. A pokud nedokážeme zachytit nástup elektromobility a vzdorovat čínské konkurenci, jsme na holičkách, protože my nemáme čím automotive nahradit,“ varoval Kovanda. Nyní se podle něj tento problém ještě naplno neprojevuje, ale vzhledem k absenci příslušné vize k tomu může dojít velmi rychle. „Už to není o tom, jestli se evropským automobilkám podaří dobýt čínský trh. Aktuálně se strachujeme, aby Číňané nedobyli ten náš. Určitě bychom se tedy měli zaobírat tím, jak více rozvíjet služby a tedy i cestovní ruch. To je jednoznačně směr, kterým bychom se měli vydat,“ naznačil Kovanda, jakým směrem by se mělo ubírat uvažování podnikatelů i podpora státu.

Evegreenem cestovního ruchu v Česku je nedostatek prostředků na státní propagaci. Připomeňme, že národní turistická centrála aktuálně pracuje s ročním rozpočtem ve výši 370 milionů korun, což upřímně není na žádné velké vyskakování. S podobnými ciframi jsou zvyklí pracovat třeba i destinační manažeři některých rakouských turistických oblastí. A co víc – nic nenasvědčuje tomu, že by si CzechTourism v blízké budoucnosti sáhnul na vyšší prostředky. Spíše se zdá, že bude hůř. Jak asi bude příští rok vypadat rozpočet turistické centrály, má-li samo ministerstvo hospodařit s prostředky meziročně pokrácenými o 45 procent? A to vůbec nemluvíme o tom, že finální částku pro daný rok se Czechtourism tradičně dozvídá až v lednu. To pochopitelně ztěžuje jakékoli dlouhodobé plánování.

Řešením, ke kterému ovšem není v Česku politická vůle, by mohla být změna statutu národní turistické centrály. Není totiž úplně běžné, aby instituce tohoto druhu byla příspěvkovou organizací. V zemích, na které se dlouhodobě odkazujeme jako na vzorové, jsou národní turistické centrály financovány třeba určitým procentem z vybraných místních poplatků z ubytování, případně formou sektorové daně. To se ale v českých podmínkách jeví nejspíš jako utopie.

Problém financování rozvoje cestovního ruchu je ovšem problém vícevrstvý. Začít je třeba už na regionální úrovni, kde Lukáš Kovanda za klíčové považuje aktuální nastavení daňového systému: „Nynější rozpočtové určení daní nedostatečně motivuje obce, aby se skutečně snažily rozvíjet, aby lákaly na svá území, na své katastry firmy a obyvatele, a to přispívá k tomu, že se všechno stahuje do Prahy, maximálně do Brna. V cestovním ruchu to pak vypadá tak, že nic jiného než metropole neexistuje a tím samozřejmě chátrá regionální rozvoj i z hlediska turismu, což je škoda.“

Pokud jde o propagaci Česka, všímají si odborníci i dalšího problému – absence jednotící linie. „Je to můj subjektivní názor, ale myslím, že se stále ještě hodně hledáme, pokud jde o propagaci v zahraničí. Nemáme jedno jasné sdělení a dost možná ani nevyužíváme zahraniční pomoci v oblasti marketingu. Sami sebe možná vnímáme jinak, než nás vnímá svět,“ uvedl například Jiří Pos. A podobně hovořil i Lukáš Kovanda: „Měli bychom se snažit sjednotit, jak Českou republiku prezentovat navenek. Zkoušeli jsme to jako Country for the Future nebo Země příběhů, ale to jsou za mě nic neříkající slogany, za kterými nebyla žádná konkrétní vize.“  Nezůstal však jen u kritiky a podělil se o svůj nápad. „Měli bychom si říci, jakou chceme mít Českou republiku za 20 či 30 let. Mě napadá třeba to, že bychom si dali například za cíl z Hradce Králové či Olomouce, což jsou už nyní univerzitní města, vybudovat Oxford nebo Cambridge východu. Tedy že bychom z veřejných peněz zainvestovali, aby se z těchto měst stala centra vzdělanosti, co kterých nalákali špičkové profesory a zacílili na lidi z Balkánu, z pobaltských zemí, ze zemí bývalého Sovětského svazu, z Ukrajiny i třeba z Asie. Vzniklo by něco, co by České republice dalo nový náboj i z hlediska jiného, než je Praha a její turistický ruch. Stavěli bychom na své historii a vzdělanosti, oslovili zahraniční mozky, a to by určitě povzbudilo i turistický ruch a celou ekonomiku. Řada z těch chytrých lidí by tady pak určitě zůstala,“ popsal Kovanda jednu ze svých vizí s tím, že v případě takto investovaných peněz by nebylo třeba se obávat růstu veřejného zadlužení. „I kdyby veřejných dluh stoupl ze 44 na 65 procent HDP, ratingové agentury by to chápaly jako investice do budoucnosti a rating by nám kvůli tomu nezhoršily,“ uzavřel Kovanda.

V tomto případě se ale nejspíš pohybujeme v oblasti science fiction. Z podobné sféry je ostatně i další úvaha, která zazněla během úterní diskuze. Byl to Jan Herget, který naznačil, že úspor a zefektivnění by mohlo Česko dosáhnout změnou systému samosprávy. Konkrétně zaznělo, že Česká republika má aktuálně víc než 6 200 obcí, z čehož velká část má méně než 300 obyvatel. „A průměrná mzda starosty je asi 47 tisíc korun,“ uvedl Herget. Pro srovnání pak dodal, že patnáctimilionové Holandsko má obcí s vlastní samosprávou jen asi 370. „Na toto prostě nemáme. Musíme si vybrat, jestli chceme silnice, dálnice a nemocnice, nebo 6200 starostů,“ řekl Herget. V tomto názoru ho podpořil i Lukáš Kovanda, podle kterého je roztříštěnost samosprávy v Česku zásadním problémem. „Dánsko, země, která dramaticky snížila své zadlužení, v uplynulých letech redukovala počty těch místních vlád. Naproti tomu my jsme zemí, která má nejvíc zastupitelstev v přepočtu na obyvatele. A to nám brání ve sjednocení, protože každá vesnice má na věci různý pohled. Když se má třeba stavět určitá liniová stavba, musí samozřejmě procházet řadou katastrů. Čím více starostů nebo zastupitelstev se k tomu vyjadřuje, tím se protahují schvalovací procesy a tím pomalejší je celková výstavba.“ Zde je podle Kovandy třeba hledat základ všech problémů spojených s výstavbou dálnic, vysokorychlostní železnice a podobně. „Ze základů ekonomie víme, že bohatství vzniká akumulací kapitálu. Jenže u nás, místo toho, aby se akumuloval kapitál z evropských peněz, které sem od roku 2004 přitekly v řádu stovek miliard korun, se region po regionu investovalo do cyklostezek, naučných stezek, rozhleden, které leckdy ani nestojí úplně na kopci… V Polsku naproti tomu akumulovali kapitál, dali to do dálniční sítě a jejich ekonomika bohatne. U nás ty peníze ale nejsou vidět,“ uzavřel Kovanda, podle kterého by bylo třeba otevřít debatu o celkovém překreslení územně správního členění České republiky.

Sečteno a podtrženo, diskuze odborníků během COTakhle snídaně ukázala, že hledání vakcíny na v úvodu naznačenou nemoc uvízlo na mrtvém bodě. Odpovědní si riziko neuvědomují, případně ho bagatelizují a dobře míněným radám kapacit nedopřávají sluchu. Ti, kteří jsou ohroženi nejvíc, jen bezradně pláčou, místo aby spojili síly a pokusili se ovlivnit svoji budoucnost. Na nákup kvalitních surovin pro účinný medikament nejsou peníze. Existuje-li cesta k zázračnému léku, bude stoprocentně dlouhá. A je otázka, dojdeme-li vůbec na její konec. Probereme se, nebo budeme jen závistivě hledět na zdravé a prosperující sousedy?