Střípky z veletrhu Holiday World

Zeměpisné rozložení vystavovatelů se výrazně změnilo. Některé asijské destinace známe jako vystavovatele již léta – a vědí, proč: ČR je pro ně nezanedbatelnou zdrojovou zemí. Indonésie, Thajsko, Srí Lanka byly nepřehlédnutelné i díky hudebním a tanečním produkcím. Ty poutaly (a bohužel i ohlušovaly až přehlušovaly jakékoliv jednání u blízkých expozic). Nepřehlédnutelná byla i ambasáda Indie. Letos přišlo zkusit štěstí více asijských postsovětských zemí, vedle již tradičnější Gruzie i Turkmenistán či Tádžikistán. A jako obvykle, malé stánky nováčků zůstávaly trochu mimo pozornost. Kolik lidí dneska ví, kde to vlastně je a co tam hledat. Jenže o mnoho víc pozornosti nepřitahovalo ani všeobecně známé Peru.

Hlavní letošní změnou ale byla skoro úplná absence zemí Středomoří. S výjimkou Chorvatska a Slovinska (partnerské země veletrhu) a Tuniska a Egypta. Krom doslova pár soukromých subjektů zcela chyběla Itálie, Francie, Španělsko (to lákalo, ale na investice), Řecko, Turecko i aktuální trhák – Albánie. Kuriozitou byl stánek Banátu a jednoho rumunského termálního wellness hotelu. A nové bylo vlastně také to, že z celého Polska jsem našla jen jedinou malou nabídku, a sice sousedních hor, kam se ovšem Češi již naučili „přecházet čáru“ kvůli lepšímu poměru cena/výkon hotelů.

Umístění expozic často zcela ignorovalo logiku pro návštěvníka. Jak v zahraniční, tak i v tuzemské hale. Rakousko na nejméně třech místech, Německo jakbysmet a dokonce i obrovská expozice Slovenska jakoby nestačila pro pltníky na Dunajci. Něco podobného i v české hale, kde kromě velkých regionálních expozic byla města z téhož kraje úplně jinde; u lázní to mělo logiku, ale třeba Brána Jihlavy vedle Kadaně či Lovosic (Ústecký kraj měl svou expozici jinde), Mariánské Lázně vedle České Kanady atp. Být to v dobách, kdy Holiday World dokázal zaplnit obě křídla Průmyslového paláce, Křižíkovy pavilony a ještě venkovní nafukovací halu, tak by se v tom člověk ztratil. Takto si to prostě mohl projít vícekrát.

Ke cti a chvále veletrhu budiž řečeno, že zde chyběly „vycpávkové“ tržní stánky typu elixírů, lepidel, ponožek a podobného zboží. Volnější místa po kraji byla velmi vkusně a vhodně vyplněna tematickými výstavami fotografií.

Návštěvník mohl objevit i dosud méně známé firmy, jako například vinařství Johann W. z Českého středohoří s nabídkou nejen vína vč. koštu a hudebních produkcí, ale i doplňkových zážitků typu rýžování granátů a potřebného přenocování. Nebo nově (z)rekonstruované soukromé zámky pod společnou značkou Trojzámčí, které stejně jako mušketýři jsou ve skutečnosti čtyři a vzájemně se doplňují nabídkou toho, co který z nich už stačil vyšperkovat.

Chvályhodnou nabídkou je aplikace Disway Trails, česko-německý projekt, který na základě osobních zkušeností vozíčkářů popisuje trasy a přístupy do objektů tak, aby se hendikepovaní mohli rozjet a nemuseli na cíl rezignovat nebo bloudit, kudy kam a jak.

Suma sumárum: Bylo co nového poznat, nad čím se podivit, zamyslet i potěšit. Takže veletrh má sice Kristova léta, ale neměl by být ukřižován, pokud nepřekročí ekonomickou přijatelnost pro vystavovatele.