Proč vláda neřeší problémy cestovního ruchu?

Za dva roky této vlády neměly cestovky mnoho příležitosti vidět svého ministra jinde než v televizi. Na ministerstvu místního rozvoje je cestovnímu ruchu věnován pouze jeden odbor, krčící se v sekci s odbory evropských fondů a mezinárodních vztahů. Netřeba hádat, kam se soustředí hlavní pozornost.

Ivan Bartoš přišel na scénu připraven. Na ministra netradičně. Zatímco většinou se na čestné hosty čeká, tentokrát se naopak začalo dřív než plánováno. Přišel v doprovodu nejen ředitelky odboru, ale i jejích podřízených. A prokázal, že je skvělým rétorem i taktikem. Nečetl projev, říkal spatra, srozumitelně a s až triviálními příklady to, co cestovní ruch je, co by potřeboval, co přináší a mohl by přinést, i jak je občas poškozován senzacechtivostí médií. Tedy vše, co u představitelů cestovek v plénu rezonuje. Až tak, že člověk málem zapomněl, že to říká ministr, do jehož ranku patří nejen konstatovat, ale také konat. Pozor – nechci křivdit. Naopak: Ivan Bartoš ovládá nejen taktiku, ale i racionální postupy. Ten početný doprovod neměl s sebou pro parádu – během diskuse mu rovnou udílel úkoly. To jsme za více než třicet let v ACK ještě nezažili. Bohatá diskuse, důkladnější seznámení s tím, čím podnikání trpí, byla nadmíru potřebná. A panem ministrem vnímaná a bezprostředně přenesená o patra níže. Vedoucí odboru Silvia Doušová, která je ve funkci ani ne rok, k tomu řekla jen své kurikulum vitae s upřímným doznáním, že zrovna tato fakta jsou pro ni novum. I její podřízení, které známe léta, zjistili, že si ledacos ještě musejí nastudovat. Jevili k tomu velkou ochotu – tak snad jim to vydrží a všem se bude lépe pracovat, respektive bojovat s hydrou nepochopení, byrokracie a upřednostňování mocných méně efektivních oborů.

O tom, že je cestovní ruch efektivní, že je tím nejvýhodnějším vývozem, kdy turista konzumuje a vyváží naše zboží na své dopravní i pojišťovací náklady, se i u nás učilo už před půl stoletím. Bohužel, jak Ivan Bartoš konstatoval, podíl na HDP je nyní 3 % a bývalo to 6 %.  Samozřejmě byl covid a návazně ukrajinská krize. Jenže konkurenční okolní země jsou na tom podstatně lépe. Protože vědí, že slepici snášející zlatá vejce se má nasypat. Efekt by se dostavil, ale až za pár let. Při řešení momentálně ztrátového rozpočtu si pan ministr postěžoval na fiskální demenci, neboť výdaj a příjem se nepotkají v čase. To, konečně, logicky platí pro všechny investice. U nás je průšvih, že dokud cestovní ruch aspoň jakž takž funguje, nedostane se kvůli problémům v odvětvích váhy školství či zdravotnictví ani na pořad – což platí jak pro vládu, tak pro hlas médií a lidu.

Jako první se řeší velké miliardy, potřeby a průšvihy velkých odvětví a hráčů. Na ty drobné, v řádech miliónů, které by cestovní ruch potřeboval, uvítal a v dalších letech bohatě zúročil, se už tak nějak nedostane. Takže rezortní ministr apeloval na multiplikaci hlasu, vícestrannou komunikaci a medializaci, protože cestovní ruch je obecně hůře uchopitelné téma. Každý si myslí, že mu rozumí, i když ho zná jen přes svou cestu.  Přátelé – medializujme, jak jen můžeme. Teď ještě, aby si toho stakeholdeři a politici všimli.

Obětním beránkem ochrany spotřebitele v EU jsou cestovní kanceláře. Jejich činnost je nejpřeregulovanějším odvětvím. Cestovní kancelář podle evropské směrnice ručí za všechno – včetně důsledků zemětřesení, stávek a jiných katastrof. Na rozdíl od jejích dodavatelů – a na rozdíl od podnikatelů v komoditách, kde spotřebitel může přijít i o mnohem větší částky. Například v realitách, stavebnictví, fotovoltaice. Podle rozhodnutí soudního dvora EU státy ručí za to, že při úpadku cestovní kanceláře má spotřebitel nárok obdržet stoprocentní náhradu. České zákony to zaručují díky přísným regulím o pojištění a ještě garančnímu fondu pro případné nedoplatky. Při revizi dotyčné směrnice EU by soudný člověk čekal, že se sešněrovaná pravidla, vyžadující nadbytečnou byrokracii, alespoň trochu povolí. Chyba lávky! To, že samostatně cestující turista nese celé riziko, rizika nese spotřebitel v kdejakém oboru, pro Brusel neznamená, že by klient aspoň maličký nezaviněný kousek mohl nést i při využití služeb cestovní kanceláře. Návrh novely směrnice podmínky naopak ještě přitvrzuje. Například v tom, že stanovuje maximální povolenou výši zálohy na 25 %. Námitky o nutných předplatbách pro dodavatele (kupte letenku či letadlo bez zaplacení!) zapracovali tím, že pro případy, kdy cestovka platí předem dodavateli víc, může platit výjimka. Dovedete si představit tu administrativu, u každého zájezdu toto vyčíslovat, potažmo dokazovat? MMR hodlá protestovat a argumentovat tím, že u nás je jištění 100 %, takže to není třeba. Nestor v podnikání cestovních kanceláří to v diskusi viděl principiálně jinak: proč bychom měli něco zdůvodňovat, když takový návrh je zcela proti ideálům volného obchodu a služeb, pro který EU vznikla?! Zlatá slova – ukazující, kam byrokrati Unii posunuli. Jenže to bohužel nezměníme (ani Brexit nebyl varováním), a tak ACK i MMR připravují pečlivě zdůvodněné a čísly podložené argumenty. Naštěstí tentokrát není ČR sama, komu se to nelíbí. Uvidíme – a budeme komentovat. EU je na dlouhé lokte, takže do praktického života je času dost; jen na připomínkování ho bývá velmi málo.

Cestovní kancelář ze zákona ručí za všechny služby obsažené v zájezdu. Letecké společnosti v Evropském prostoru také ručí za ledacos, ale ty dvojí předpisy se ne vždy úplně potkávají. Klient si může vybrat, jestli se při závadách v letecké dopravě obrátí s reklamací na leteckou společnost nebo na CK. Pohříchu, u CK to má ze zákona jednodušší. Složitější to má cestovka, jak případnou náhradu, kterou musela kvůli výpadku v letu vyplatit, získat od letecké společnosti. Tady se návrh novely směrnice EU sice snaží o nápravu – jenže řada leteckých společností je ze zemí mimo EU.

Doslova podmínkou pro přežití širšího spektra cestovních kanceláří je prodloužení státní záruky za spoluúčast CK na pojištění záruky. Po pádu CK Thomas Cook vyhodnotily světové pojišťovny cestovky jako rizikové – a zajišťovny (tj. pojišťovny pojišťoven) prostě omezily balík pro zajištění. CK proto musí vinkulovat mnohem vyšší spoluúčast – a bez státní záruky, která zatím platí jen do února, by takový zásah do cash flow těžko přežívaly. Chce se říct, že právě to by paradoxně mohlo vést ke krachům. Ty se, navzdory covidu, vyskytovaly velice zřídka: vloni 6, letos jen jeden. Takže MMR je pro, ale zase potřebuje zdůvodnění na konkrétních číslech – a nejlépe přes MPO, které má u fondu proporcionality snazší pozici.

Toto byla jen část diskuse s ministrem Bartošem na Valném shromáždění ACK ČR. Těch otázek a problémů se probíralo ještě víc.  Včetně incomingu a jeho propagace, včetně neoprávněného podnikání, k němuž MMR chystá nejen brožurky, ale i seminář 9. ledna.