Evidence skutečných majitelů: Jaký je faktický přínos?

S automatickým průpisem údajů z dalších rejstříků počítá Evidenční zákon. Místo toho je třeba absolvovat komplikovanou proceduru a smířit se s výdaji, které mohou dosáhnout i desetitisíců korun. U českých firem jde o výdaje v řádech jednotek tisíců. Soudní poplatky související se zápisem se pohybují v rozpětí osm set až čtyři tisíce korun. „Odměna odborného poradce, bez nějž se proces obvykle neobejde, ale zpravidla činí minimálně dalších dva až pět tisíc korun,“ vypočítává Michael Dobrovolný ze společnosti Smart Office & Companies.

Zahraniční firmy podle něj navíc musejí často shánět apostilované certifikáty v hodnotě nezřídka přesahující 20 tisíc korun, u komplikovaných struktur i mnohem více. Za nesplnění povinnosti skutečné vlastníky do rejstříku zapsat ovšem hrozí pokuty až do výše půl milionu korun. A nejen to.

„Řada firem, které povinnost zapsat skutečného majitele do evidence nesplnily, je z tohoto důvodu reálně paralyzována,“ varuje Dobrovolný. Nemohou se podle něj konat valné hromady, a to ani formou notářského zápisu, nemohou vyplácet zisk skutečným majitelům. „Také banky jim z důvodu nesplnění povinnosti zaevidovat skutečného majitele nezřídka zavírají účty,“ upozorňuje Dobrovolný.

Údaje, které nabízí evidence skutečných majitelů firem, jsou přitom dostupné v dalších databázích. Ke svým strukturovaným analýzám či skóringovým modelům, které predikují pravděpodobnost úpadku sledované společnosti v následujících dvanácti měsících, je využívá například společnost Dun & Bradstreet.

Pro každou firmu je důležité vědět, s kým skutečně podniká. Pokud totiž nevíte, kdo je na druhé straně vašeho byznysu, ohrožujete vlastní firmu z finančního, ale i reputačního hlediska. Registry skutečných majitelů firem měly být v jednotlivých zemích Evropské unie účinným nástrojem, který zjišťování těchto informací umožní. Jejich aplikování vychází ze směrnic EU v rámci zamezení praní špinavých peněz. Každý stát ale implementuje směrnice svým způsobem a přizpůsobuje je vlastním politickým potřebám. Skutečná transparentnost je proto otázkou.

Požadavků na prokázání původu majetku a dohledávání skutečných vlastnických struktur přitom přibývá a jejich objem se bude podle odhadů Dun & Bradstreet zvyšovat. Aplikování registrů tuto výzvu zřejmě významně neurychlí. Jde totiž o náročný a zdlouhavý proces prověřování, obzvlášť pokud jsou obchodní vazby rozptýlené po celém světě.

Česká evidence skutečných majitelů firem má navíc ještě jeden háček. U složitějších holdingových struktur je totiž možné zapsat více osob podle toho, která z úrovní hierarchie společnosti se přitom zohlední. „Vždy to bude v intencích zákona, lepší obrázek o vlastnických vztazích to ale neposkytne,“ upozorňuje Vítězslav Hruška, partner poradenské skupiny APOGEO.

Pozoruhodný je podle něj také fakt, že skutečný majitel nemusí být vždy nutně vlastník společnosti. Podle zákona č. 37/2021 Sb. o evidenci skutečných majitelů je totiž skutečný majitel obchodní korporace definován jako fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem.

„Koncovým příjemcem se zjednodušeně rozumí osoba, která může přímo nebo nepřímo získávat více než 25 procent z celkového majetkového prospěchu tvořeného při činnosti nebo likvidaci právnické osoby,“ vysvětluje Huška.

Osobou s koncovým vlivem se pak rozumí fyzická osoba, která má ať už přímo nebo nepřímo podíl na hlasovacích právech, který významně převyšuje podíly na hlasovacích právech ostatních osob, zejména je-li větší než 25 procent.

„Pokud ale není možné určit osobu koncového příjemce, ani osobu s koncovým vlivem, měla by být za skutečného majitele považována osoba v jejím vrcholovém vedení. To znamená, že se do evidence může zapsat i taková osoba, která společnost ‚formálně‘ nevlastní. Dalším elementem je to, že skutečný majitel např. dceřiné společnosti v rámci holdingu nemusí být nutně akcionář, který stojí na vrcholu celé struktury,“ dodává Hruška.

Mezi odborníky také od začátku panovaly obavy, že se nemálo podnikatelů kvůli strachu o soukromí a bezpečnost uchýlí k řešením, která transparentnost neposílí, ale naopak ještě zhorší.

„Jde o hrozbu insolvenční šikany, nebezpečí nekalých konkurenčních praktik, riziko nepřátelského převzetí, ale i nepatřičně snadnou dostupnost klíčových informací pro různé živly,“ vysvětluje Michael Dobrovolný ze Smart Office & Companies.

Zároveň ale připomíná, že rozumnou míru anonymity a ochrany soukromí si lze udržet zcela legálně, aniž by to zavdávalo podnět k pochybám o důvěryhodnosti. „Zákonodárci totiž opomněli řešení, které se už nyní využívá ve stále větší míře,“ naznačuje.

„Roste počet případů, kdy jsou aktivity v ČR provozovány prostřednictvím odštěpného závodu zahraniční právnické osoby, který v ČR platí daně, podle zákonů ČR však nemá právní osobnost. Mateřská společnost jako taková přitom také nepodléhá české legislativě. Sofistikovaným řešením jsou ale zejména trusty,“ dodává Dobrovolný.