Chaos, žebřík a hra na prázdné židle

To mi připomnělo dvě věci. Za prvé, knihu Podvolení, v níž Michel Houellebecq píše pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení.“

Za druhé, knížku Petera Turchina, kde popisuje, jaké síly vedou k úpadku národů, politickým turbulencím a rozkladům a revolucím. Rostoucí nerovnost z definice znamená, že osoba s mediánovým příjmem bude stále více zaostávat za osobou s průměrným příjmem. A stále více a více za horními 10 % nebo 1 %.

Vrchol příjmové distribuce (horní decil nebo horní percentil) můžeme nazvat elitou. Co se tam nahoře děje? Rostoucí nerovnost znamená, že se zvyšuje výhoda plynoucí z toho, že se nacházíte mezi elitou a tudíž poptávka po těchto nejvyšších místech roste. Pokud se elita skládá, jako v současnosti v USA, z manažerů, investičních bankéřů a podnikových právníků, bude narůstat snaha studovat právě tyto nejlukrativnější obory a osvojovat si takový typ chování a postojů, který s největší pravděpodobností povede ke vstupu mezi elitu. Pokud tak učiní více lidí, než je počet elitních pozic, následuje hra na prázdné židle. Ne každý z aspirantů na elitu se prosadí. Následuje rozkol v elitě, který vzniká zklamáním rádoby elity bojující o nejvyšší pozice. Kombinace rostoucí nerovnosti a nadprodukce elit vede k předrevoluční situaci. Aby došlo ke zhroucení, musíme mít různé elity, které mezi sebou bojují, přičemž jedna z nich získá podporu lidu, aby zvítězila.

Turchinův jednoduchý model dobře sedí na známou historii. Například Francouzská revoluce: stagnace příjmů, opakující se hladomory, rozdělená elita (aristokracie a část duchovenstva proti rostoucí třídě městských obchodníků). Nebo Rusko v roce 1917: část aristokracie po zrušení nevolnictví přišla o pozemkový majetek a bohatství a nemohla to kompenzovat dobře placenými státními místy. Statistika počtu revolucionářů, kteří byli sami nebo jejich rodiny zchudlými šlechtici, je zarážející.

Turchin ukazuje, že současné USA jsou také v předrevoluční fázi, kde se vytvořila aspirující elita. Té se zatím nepodařilo dosáhnout vrcholu a ideologicky se vymezuje proti imigraci, globalizaci a woke. A snaží se ovládnout republikánskou stranu. Vládnoucí elita se v letech 1980-2008 těšila mimořádné jízdě a její pohled na svět (neoliberální kapitalismus, credentialism a politika identity) byl přítomen jak u demokratů, tak republikánů. Turchin považuje současný politický boj v USA za zoufalou snahu vládnoucí třídy odrazit útok na svou ideologii, a především na své ekonomické postavení ze strany ambiciózní elity, která získává podporu nespokojené střední třídy.

Mnohé z předrevolučních příznaků jsou v americké současnosti přítomné: nefunkční politický systém, silné rozštěpení mezi stranami, nedostatečné politické zastoupení outsiderů. Gethin, Martínez-Toledano a Piketty ukazují, že ve všech západních demokraciích se levicové nebo sociálnědemokratické strany staly stranami vzdělaných elit, zatímco dělnická a střední třída ztratila svůj vliv i zastoupení. Turchin ukazuje, že na jednu stranu je americký politický systém pružný a schopný odolat otřesům. Na druhou stranu hluboké nepochopení a nezájem o názor druhé strany, což je zdokumentováno, jsou právě charakteristiky předrevolučních dob.

Turchinův model ovšem platí i pro současnou Čínu, i tam panuje rostoucí nerovnost a přetlak mezi elitou. Hospodářský růst vytlačil administrativní třídu ve prospěch osob spojených se soukromým sektorem, kapitalistů.

Model vnitřního rozkladu tak získává geopolitický rozměr. Boj o globální nadvládu mezi USA a Čínou si pak lze představit i jako souboj o to, ve které z těchto zemí politický systém padne jako první. Pokud to bude Čína, bude muset omezit své zahraniční ambice a přijmout roli subalterní mocnosti vůči USA i v Asii. Pokud USA, pak se přikloní k izolacionismu a budou se muset smířit s rostoucí čínskou mocí v Asii, čímž ztratí kontrolní moc v nejdynamičtější části světa.