Brambory nám, hnůj sousedům

Je pravda, že kolem dvora je pár podivností. Vlastnická struktura se od roku 1998, kdy jej restituenti z finančních důvodů prodali rakouskému majiteli, několikrát změnila a nebyla vždy ani průhledná, ani sdílná. Národní památkový ústav žádal v minulosti o ochranu dvora, když údajně je jedinečným dokladem vývoje obytných a hospodářských staveb od renesance po dnešní dobu. Ministerstvo kultury uznává, že objekt má památkovou hodnotu, nicméně kontaminace půdy zápis na seznam chráněných památek znemožňuje. Posudek EIA však tvrdí, že po loňské sanaci staré ekologické zátěže, kdy majitel nemovitosti vyvezl 116 tun zeminy, už nepředstavuje místo ekologické ani hygienické riziko a čisté jsou i spodní vody. Zákony i úředníci tu možná něco prošvihli. Ale ještě je tu jedna podivnost. Dvacet let chátrající nemovitost nikomu nevadila. Dnes vadí, že ji někdo chce přeměnit a využít k podnikání, byť k němu vždy sloužila. Vadí to i přesto, že nové využití odpovídá územnímu plánu obce. „Nepotřebujeme sklady a výrobní haly, nechceme tu auta, práci v okolí máme,“ říkají místní.

Vlastně na to mají právo. Přesto, nezapomínáme někdy, co vlastně chceme? Nesouhlas s všudypřítomnými logistickými areály a výrobními halami slýchám často. Od stejných lidí, kteří večer sednou k internetu, aby si objednali vrtačku, nové zimní gumy a knížky v e-shopu a pizzu si nechají dovézt, místo aby si pro ni došli procházkou. Nesouhlas s úložištěm radioaktivního odpadu, těžbou uranu, novou jadernou elektrárnou či novou spalovnou slýchám také často. Od stejných lidí, kteří doma chtějí teplo a světlo a ve vzduchu méně skleníkových plynů. I nesouhlas s novými developerskými projekty slýchám často. Z týchž úst pak zní stesky nad tím, jak chybějí byty, vybavenost, infrastruktura…

Tváříme se, že nám záleží na okolí, na životním prostředí. S Gretou apelujeme na všechny politiky světa. Jenže můžeme stokrát apelovat na kohokoliv, nestane se nic. Nestane se nic, dokud budeme chtít brambory, ale hnůj ať leží u sousedů. Dokud se nenaučíme sami s hnojem zacházet tak, aby nepřekážel, ale prospíval. Ovšem, chce to kapku vlastní odpovědnosti a odvahu hledat cesty. A aby nedošlo k mýlce, neplatí to jen pro české obce, platí to, bohužel, i pro státy.