Belgický příklad pro Česko
Trendy
25. 4. 2024 13:40
Pokud by se povedlo zavést v Česku moderní zálohovací systém na PET lahve s využitím QR kódu, občané by mohli...
Co je nového ve stavebnictví?
Dnes? To, co všude jinde, koronavirus. Bohužel, místo, abych řešil stavby, řeším, kdo má být doma a kdo ne a jak zabezpečit chod firmy. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na to, co kdysi o chřipce napsal Karel Čapek: „Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angíně, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád. Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu.“ Zaměňte jména nemocí a vlastně to sedí. Mimochodem, Čapek to napsal v roce 1931, deset let po španělské chřipce, která zabila desetimiliony lidí.
Ekonomické dopady se vás asi zatím nedotkly, postihují hlavně služby…
Zatím. Ale už řeším, co dělat, až se nás to dotýkat bude. Máme kontrakty s konkrétními termíny. Znám firmu, která šije speciální obleky a v současné době má zakázku pro britské hasiče. Chybí jim jakási membrána, kterou dodává Čína. Membrány nejsou a nejsou ani zprávy, kdy budou. Můj ředitel dřevovýroby mi včera oznámil, že nemáme šrouby. Proč? Protože Čína. A to je pouze začátek problému, který se zvětšuje tím, že nastala panika.
Snad je to i konec toho problému…
Nemyslím. Bude se zvětšovat.
Pojďme od viru ke stavbám. Co vás trápí?
Obecný stav českého stavebnictví. Nejsou lidi, nejsou řemeslníci ani technici. Již i Hospodářská komora dala ruce pryč od stavebního zákona. Nedivím se, protože to vypadá, že původní záměr byl pohřben. Že si samospráva přivlastnila práva, kterých se nechce vzdát, to umím pochopit. Ale někdo by měl říct, co je ještě normální. V Česku je zcela běžné, že po volbách se mění pohled i na rozpracované a již rozhodnuté projekty. A při délce stavebního řízení, kterou tu máme, je to velký problém. Za jedno volební období se těžko projekt vymyslí, schválí i postaví. Zvlášť, když na radnicích chybějí lidé, kteří dokážou projekty připravit nebo i jen schválit.
A když už připraví, tak nerozhodnou…
Ano, ale v některých situacích se úředníkům asi nelze divit. Sami jsme je navykli, že lépe je nerozhodnout. Místo abychom si chválili ty, kteří se nebojí rozhodnout a rozhodují, místo abychom si jich vážili, my na každém rozhodnutí hledáme nějaké chyby, z každého uděláme problém. Přitom pravidla nejsou stoprocentní, počet požadovaných úředních dokumentů roste. Udělat chybu je snadné, šance na ni je poměrně velká. A živá praxe je nepoužívat při hodnocení selský rozum, ale hledat formální pochybení. Stačí jedna špatně nastavená či nedodržená nepodstatná lhůta, která nemá ve výsledku na nic vliv, ale hned se vše napadá a hned je problém. Nedivme se, že přichází logická reakce nerozhodovat. Je to pro úředníka nejbezpečnější, ale pro společnost zničující, vše se zastavuje. Úředník se také bojí rozhodnout sám, a tak vyžaduje spolurozhodnutí dalších úředníků, cílem je kolektivní rozhodnutí. Tedy model: Když už musím rozhodovat, tak ať v tom nejsem sám. Byrokracie bobtná. Výsledkem je, že státní aparát je téměř paralyzován. Zastavuje se.
Existuje řešení?
Právě ta změna pravidel, nový zákon, lidský pohled na stavební řízení a na veřejné zakázky. Současná praxe je taková, že přesvědčuju svoje vlastní lidi, aby stavěli, ačkoliv není vše smluvně dořešeno.
To se dá?
To se musí, protože projekty nejsou připraveny do detailu, na stavbě vás leckdy řada věcí překvapí a v projektech se dělají změny. A byrokratický aparát není schopen je projednat a schválit a není ani ochoten prodloužit termíny. Navíc v případě dotačních titulů je jakékoliv zpoždění problém. Takže abychom to stihli, riskuju jméno a existenci firmy a stavím, ačkoliv ještě nemám vše definitivně posvěceno tak, jak předpokládá smlouva. Samozřejmě je to nepříjemné a leckdy se vystavujeme nepřiměřenému riziku, ale stavět chceme a musíme. Zvažujeme tak stále, jaké riziko je ještě přijatelné.
Taková situace tu byla před třiceti dvaceti lety?
Samozřejmě že ne. Zlom nastal možná před dvanácti lety…
Krize…
Ano, krize důvěry ve stavaře. Vždyť stavař je dnes synonymem podvodníka. Vtáhli nás do hry, protože ve stavebnictví jde o velké peníze. Nás už to zničilo natolik, že lidi do stavebnictví nechtějí. Spolupracujeme s mnoha učilišti a školami. Jsou šikovní kluci, kteří k nám nastoupí, ale když si to osahají, ta atmosféra nedůvěry na stavbách je odradí. Dnes už to je podle mě celospolečenský problém. Stejný problém je i hra na nejnižší cenu…
To se ale už zlepšilo…
Nezlepšilo. Zvedly se ceny, ale zvedly se i vstupy. Ceny prací se zvedly o třetinu za tři roky, s tím žádný developer nemůže pracovat. Já mám ve firmě ročně nárůst mezd kolem deseti procent. Marže se nezměnily, jsme na hraně. Vždy jsem říkal, že nejsem schopen lidem dát, co by chtěli, nyní již říkám, že nejsem schopen jim dát to, co by si zasloužili. A solventní automobilový trh vysál, co šlo. Nabídl více peněz, snadnější práci, méně problémů.
Foto: Jakub Hněvkovský Jsou země, kde ve výběrovém řízení nejvyšší a nejnižší nabídkovou cenu škrtnou a ostatní se zprůměrují. Výsledkem je bod, kolem něhož v nějakém rozumném rozmezí plus minus pár procent je cena reálná. Je to prosté, matematika s Gaussovou křivkou přece funguje. Zatímco u nás považujeme za správnou cenu tu s extrémní odchylkou. Divím se, že se nebouří matematici. Zároveň platí, že za nejnižší cenu kvalitní výrobek nekoupíš. S tím snad souhlasí všichni.
Makroekonomická čísla ale říkají, že stavebnictví roste. Roste?
Spíš letíme z kopce. Rosteme ve finančních objemech výstavby, v loňském roce o čtyři procenta, ale nárůst nákladů je více než dvojnásobný. Takže dle mého názoru objem stavební výroby klesl. A za růstem cen není jen růst cen vstupů, jsou za tím i průtahy v řízení. Jestliže developer musí do ceny promítnout, že řízení netrvá rok, dva nebo tři, ale osm a víc a že celou tu dobu musí platit aparát, právníky, inženýry, znalce, úroky, pak ceny staveb rostou a nedivím se, že metr čtvereční bytu se v Praze vyšplhal nad sto tisíc korun. Nejsme v pohodě, jsme v problému. Nejsou řemeslníci, nejsou firmy a modlíme se, aby nám vůbec někdo práci nacenil.
Co pomůže?
Rozhodně ne regulace čehokoli. Ale třeba to, že obce budou mít projekty a půjdou na trh jako investor a budou stavět, třeba startovací byty. Chovají se tak v zahraničí a funguje to. Podobně jako v zahraničí fungují soutěže.
Jak?
Je model, že ve výběrovém řízení se nejvyšší a nejnižší nabídková cena škrtá a ostatní se zprůměrují. Výsledkem je bod, kolem něhož v nějakém rozumném rozmezí je cena reálná. Tam si zadavatel může vybrat pro sebe nejvhodnějšího dodavatele. Je to prosté, matematika s Gaussovou křivkou přece funguje. Zatímco u nás chceme pořád cenu nejnižší, cenu s extrémní odchylkou. A to, že by zadavatel práce měl možnost alespoň malého výběru, to je nereálné, i přes to, že firma je z regionu nebo s ní jsou dobré zkušenosti. Většinou se vybere firma s nejnižší cenou, ať je to kdokoli a ať je riziko jakékoli.
Po krizi se kapacity ve stavebnictví výrazně snížily, nejsou lidé. Když veřejný sektor začne investovat, zvládne na to stavebnictví reagovat?
Nezvládne. Někdo nám musí pomoct. Ale kdo? Stavebnictví zaměstnává na tři sta padesát tisíc lidí a dalších tři sta padesát tisíc lidí na sebe nabalujeme. To je desetina práceschopného obyvatelstva. A máme jen jeden z asi čtyřiceti odborů na ministerstvu, žádného ministra, žádného náměstka ministra a už ani ne ředitele odboru Jednotlivosti řešíme minimálně se čtyřmi pěti ministerstvy. Společnost si neuvědomuje, že problém stavařů je problémem nás všech. Až si to uvědomí, snad se najde někdo, kdo začne jednotlivé problémy postupně řešit. Musíme změnit pohled na stavaře, změnit školství, pustit na trh práce i zahraniční pracovníky, zvýšit prestiž vyučených řemeslníků. Je toho mnoho. Ale potrvá to strašně dlouho, setrvačnost bude obrovská.
Je mezi těmi problémy i něco, co vám dělá radost?
Já nechci působit, že si stěžuju, ale trochu se bojím, že o tom, kde se stavebnictví nachází, málo mluvíme. Že bychom si to měli otevřeně přiznat. Protože sami to nevyřešíme, opravdu potřebujeme pomoct. Radost mi dělá řada věcí. Každá dokončená stavba. Nyní například Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Protože stavba je to krásná, technicky vzdělaných lidí je zoufalý nedostatek a tato škola přispívá k jejich vzdělávání, ale i k inspiraci. Taky jihlavská školka Bystrouška. Ačkoliv to možná překvapí, i ta podporuje technické vzdělávání, mají tam dílnu s nářadím, vrtačky, kladiva a podobné vybavení, tak jsme jim dali pár náklaďáků, abychom je přitáhli ke stavebnictví. Protože je to krásná profese. Dělá mi radost pražská Malostranská beseda, teď bylo desáté výročí otevření po rekonstrukci. To je projekt, na který se nedá zapomenout. A dělá mi radost každá stavba, na každou se těším. Jen si jich užiju méně, než bych chtěl, protože řeším problémy, které by být nemusely. Ale vlastně i ty problémy řeším rád, protože když je se spolupracovníky vyřešíme, zase něco postavíme. A po kolaudaci, přes všechny problémy, nás obvykle chválí. Takže radost mám hlavně ze spolupráce, která vede ke krásné a užitečné stavbě.
Máte stavbu, kterou byste chtěl stavět?
Připravuji pro současné i budoucí spolupracovníky naše pražské sídlo v Chuchli. Jen architekt bude mít asi trochu problém, mám složité zadání. Moc myšlenek a moc možností. Naposledy jsem si vymyslel, že bych chtěl, aby na té budově bylo vlastně vidět i to, co vidět obvykle nebývá. Víte, my jsme si zvykli vidět stavbu jako stěny, ale ony mají spoustu tajemství. Třeba dnes prší a každá stavba nějak pracuje s dešťovou vodou. Jen to nevidíte a nevnímáte. A já bych chtěl, aby v našem novém sídle v některých místech byly tyhle funkční věci vidět. Byla by to tak trochu rozpitvaná stavba. Každopádně snad platí, kdo si hraje, nezlobí, a platí i to, že malý kluk se od dospělého chlapa pozná podle velikosti a nákladnosti hraček. Zdá se, že začínám dospívat.
