Diamanty českého byznysu se zastavily v Plzni
Aktuality
26. 4. 2024 14:01
V plzeňském hotelu Courtyard by Marriott byly ve čtvrtek 25. dubna předány další modré pyramidy nejúspěšnějším českým firmám, tentokrát z krajů Plzeňského...
„Nedostatkem dle mého názoru je skutečnost, že naše právní normy na Hospodářskou komoru České republiky nedelegují kompetence, které jsou obchodním komorám běžně svěřeny, aniž by muselo být členství v komoře obligatorní. To může být rovněž i jedním z důvodů, že jsou v některých ohledech omezeny možnosti efektivní spolupráce územní veřejné správy a podnikatelské veřejnosti včetně její samosprávy. Aktuální politická situace a vůle zřejmě v nejbližší době nepřinese žádné velké legislativní změny,“ uvedl v úvodu své diplomové práci v roce 2013 student Právnické fakulty Masarykovy univerzity Oto Hrdlička…
Je pravda, že povinné členství v Hospodářské, ale ani v Agrární komoře, česká legislativa neukotvuje. Role těchto komor je specifikována zákonem, který rozhodně není ideální. Pamatuji si velmi dobře na dobu, kdy byl tento zákon připravován a povinné členství v něm nechybělo. Na poslední chvíli však ze zákona vypadlo. Je ale také pravdou, že povinné členství jako standard dnes už má pouze Německo a Rakousko, nedávno ho obnovili v Srbsku. A i v Německu se v řadě případů ozývají hlasy proti němu. Současně je potřeba přiznat, že tak centralizovanou pozici, takovou supervizi nad nezávislými členy, jako máme v Česku, jinde v Evropě obvykle – s výjimkou Rakouska a Srbska – nemají. V Německu centrální vedení tamní komory nemá zdaleka takovou váhu, jako mají vedení zemských komor. A čtvrtý bod k tomuto tématu: platí, že i tam, kde není legislativně zakotveno povinné členství, vykonávají komory řadu činností, které u nás vykonává státní správa. Což s sebou nese pozitiva i negativa, francouzská komora například měla před dvěma lety, když jí nová Macronova administrativa silně redukovala rozpočet, velké starosti dostát svým závazkům. Proč to všechno zmiňuji? Nedělám žádnou tragédii z toho, že nemáme od státu svěřenu širší agendu a širší kompetence. Na druhou stranu v poslední době jednáme na nejrůznějších úrovních o tom, abychom byli více vtaženi do běžných struktur, například aby se náš Právní elektronický servis stal pevnou součástí Portálu podnikatele, který připravuje Ministerstvo obchodu a průmyslu a na němž se aktivně podílíme. A současně s tím vedeme debaty i o tom, že bychom některou agendu začali vykonávat místo státní správy, zrovna dnes jsem na toto téma měl videokonferenci s ministrem Havlíčkem.
Hospodářská komora má být protivahou odborů, partnerem i oponentem vládě a poskytovat servis svým členům. Ale je tu ještě čtvrtá role, přispívat ke zlepšení podnikatelských vztahů a podnikatelského prostředí v naší zemi. Sem patří i podpora exportu, podpora vzdělávání, daňové otázky… Z ústavy nemáme legislativně-právní iniciativu, ale můžeme oslovovat ty, kteří ji mají. Zároveň jsme povinným připomínkovacím místem pro veškeré legislativní návrhy ekonomické povahy. A velmi silně se tato role ukazuje od letošního března, kdy se tvrdě snažíme s vládou vyjednávat o všech opatřeních, která mají zmírnit dopady pandemie na podnikatele.
„Odborová konfederace vyzývá vládu k jednání o růstu platů ve veřejném sektoru pro příští rok. Osmadvacet let slýchávám, že každé zvýšení minimální mzdy způsobí vyšší nezaměstnanost. Zvyšováním jsme se ale dostali na nejnižší nezaměstnanost v EU,“ řekl letos předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula…
Já i Hospodářská komora máme z podstaty věci odlišné názory od Konfederace odborových svazů a pana Středuly. Nelze popřít, že existují studie, které ukazovaly, že masivní zavedení minimální mzdy v tržních ekonomikách včetně Spojených států amerických v osmdesátých a devadesátých letech minulého století nevedlo k nějakému okamžitému významnému zvýšení nezaměstnanosti. Jakmile však minimální mzda začala být zvyšována ne jednou, ne občas rozhodnutím vlády při růstu inflace, ale automatismem, každoročně, pod tlakem odborů, už to dopady mělo. Existují studie, které v takových případech strukturální dopady na nezaměstnanost prokazují. V případě české ekonomiky nebezpečí zvýšení nezaměstnanosti z důvodu růstu samotné minimální mzdy opravdu asi nijak výrazně nehrozí, naše nezaměstnanost je obecně nízká, spíše strukturálního charakteru a souvisí s rigiditou pracovního trhu a nízkou mobilitou pracovní síly. Je tu ale jiné nebezpečí. Zvýšení minimální mzdy snižuje konkurence schopnost českých podnikatelů na domácím i exportním trhu. Ne proto, že by minimální mzdu pobíralo tolik zaměstnanců, jsou to zhruba tři až čtyři procenta, určitě ne více než pět procent. Ale na minimální mzdu je navázána, jako české specifikum, takzvaná zaručená mzda, která se v osmi kategoriích dotýká i těch nejvíce intelektuálních pater ekonomiky. A musíme si uvědomit, že každé zvýšení minimální mzdy se promítne do adekvátního mzdového nárůstu přes celý podnikatelský sektor. V posledních týdnech vidím, z debat s premiérem a ministryní financí či ministrem průmyslu a obchodu, že si jsou tohoto rizika vědomi. Nevíme, jestli institut zaručené mzdy je vůbec správný. Dohodli jsme, že přijmeme institut minimální mzdy, respektujeme jistý sociální aspekt. Nejsme si však jisti, jestli bychom neměli přehodnotit institut zaručené mzdy, ta je totiž zdrojem těch negativních dopadů. Problém je, že před dvěma nebo třemi týdny jsme jako nové zvolené prezidium Hospodářské komory měli setkání s paní ministryní Maláčovou a ta k tématu zaručené mzdy řekla jediné: pokud oba bude na ministerstvu, je téma zaručených mezd nedotknutelné.
„Kurzarbeit v lidech pěstuje veskrze socialistická, chybná, až zločinná představa, že mají nárok na něco za nic. V tomto případě nárok na peníze za to, že zůstanou doma a nebudou pracovat. Stát lidi, kteří sedí doma, zaplatí z peněz, které sebral těm, kdo pracují. Neboli platící lidé si nedobrovolně vydržují své nepracující. Uměle se tak při životě drží firmy, kterým se říká zombie,“ napsala pro blog idnes ekonomka Markéta Šichtařová…
Rád používám mezinárodní srovnání. Kurzarbeit existuje jako termín ve všech možných jazycích, od němčiny přes britskou i americkou angličtinu či přes francouzštinu až po španělštinu. Je to institut, který existuje napříč všemi vyspělými ekonomikami. Jako ekonom bych možná od názoru Markéty Šichtařové nebyl příliš vzdálen. Žijeme však skutečně ve zvláštní době. Ekonomové změnili paradigma. Ještě v dobách velké recese v roce 2008 bylo paradigma jednoznačné, držet se politiky, která nepřipustí výrazné zadlužení státních rozpočtů, nepřipustit fiskální stimulaci poptávky. Heslem bylo krizi přežít. Potom přišla krize řecká, která pro eurozónu znamenala prodloužení původní krize a z toho si ekonomové včetně respektovaného Mezinárodního měnového fondu vzali ponaučení, že poptávku je třeba udržovat, že nejprve je třeba krátkodobými opatřeními řešit poptávkou stranu a řešení nabídky přijde na řadu až potom. Nyní je shoda v tom, že jde v případě pandemie o ještě větší externí šok a že podpora poptávky je prioritou. A jedním z takových opatření může být i to, že lidem, kteří by normálně přišli za současné situace o práci, dáváte peníze a nepřijdou o ni. To je – stručně řečeno – kurzarbeit. Je to ovšem také opatření, které současně pomáhá podnikatelům, pro něž je po určitou dobu výhodnější a levnější držet zaměstnanost, než investovat po čase do nového náboru a zaučení na potřebnou kvalifikaci. Jinými slovy, kurzarbeit řeší poptávkovou i nabídkovou stranu a jako takový svůj smysl trochu má. Což vysvětluje i roli Hospodářské komory a její stanovisko. Přičemž nelze opomenout práci především ředitele legislativního odboru komory pana doktora Minčiče, který vedl tvrdou oponenturu k původnímu vládnímu návrhu a spolu se Svazem průmyslu a dopravy vyjednával především s paní ministryní Maláčovou tak, aby měl kurzarbeit v Česku aspoň trochu rozumnou formu. Ne se vším jsme zcela spokojeni, ale s většinou připomínek, a to i těch zásadních, jsme uspěli. Pro nouzové a krizové situace globálního i lokálního charakteru prostě kurzarbeit svůj význam má.
„Podpůrná opatření je aspoň od druhé světové války obtížnější zrušit než zavést. Po současné krizi to bude možná ještě více pravda, protože jde o souběh dvou ohrožení – pandemie a cyklické deprese. Největším nebezpečím je neschopnost rozlišit mezi krátkodobým útlumem v důsledku boje s pandemií a průvodními jevy cyklické deprese, která by měla vyústit v kreativní destrukci,“ napsal v Lidových novinách Edvard Outrata…
Souhlasím s tím, že cyklus se projevoval už před startem pandemie tak, jak jej pan Outrata popisuje. Je to mimořádně zkušený statistik, vyučený jak v Kanadě, tak tady. Nicméně, ani při těch hlubokých propadech, doprovázených navíc nízkou míru inflace, která dovoluje financovat všemožná opatření, bych se neodvážil z dat, která jsou v současné době k dispozici, vyčíst, co je způsobeno pandemií a co cyklickou depresí. Jediné, co se děje, je propad HDP a nárůst zadluženosti, vždyť ani nezaměstnanost – jistě i díky opatřením – v mnoha zemích neroste tak, jak jsme se toho obávali. Omlouvám se, ale opravdu neumím z těchto dat přečíst, co čemu dávat za vinu a těžko to nějak nasimulujeme. Otázkou, kterou bychom se ale měli zabývat, je množství těch opatření a to, co pan Outrata zmiňuje, totiž že je snazší opatření zavádět než rušit. Když dáte kolouškovi láhev s mlékem a on si na ni zvykne, je těžké mu ji vzít. Možná se někomu to přirovnání může zdát nepřípadné, ale ve skutečnosti ekonomiky jsou dnes skutečně přisáté na cecíky státního rozpočtu a bude hrozně těžké je odtrhnout. Vláda bude muset být tvrdá, protože jinak ji to za dva roky dožene a peníze zkrátka nebudou.
Spíš bych viděl problém v tom, co s pandemií vůbec nesouvisí, totiž do jaké míry je vzdělávací systém připraven na výzvy, které ekonomický růst předkládá.
„Krátkodobé dopady pandemie, které se projevují propadem HDP, asi vyřešit umíme. Ale postrádám hlubší debatu nad dlouhodobými dopady současné situace, které mohou postihnout vzdělanostní úroveň. A ty neřešíme,“ řekl v rozhovoru pro magazín Be the Best ekonom Štěpán Jurajda…
Lidé z CERGE mají oblast vzdělávání načtenou nesrovnatelně lépe, než já. Nicméně se Štěpánem Jurajdou v mnoha případech nesouhlasím. Nedávno jsem četl studie OECD o vzdělávání. Jistě může mít současná situace na vzdělávací systém a jeho výsledky nějaký dopad. Jak ale muselo vypadat vzdělávání v evropských zemích a metropolích v letech 1942 až 1945? Myslím, že bylo v ještě větších problémech než dnes. Přesto přišel poválečný hospodářský zázrak, zčásti daný Marshallovým plánem a obnovou zničené infrastruktury, ale s tím přišel i obrovský technický pokrok. A ten musel být založen na vzdělaných lidech. Tedy, já z tohoto hlediska zásadní problém zatím nevidím, vždyť dnes v oblasti IT kvalitní mladí lidé pracují na nových komunikačních a dalších systémech, které se, jako za každé krize, posouvají velmi rychle kupředu. Odvážím se říci, že nejhorším dopadem – pokud ta situace nebude trvat tři či čtyři roky – bude to, že jedna generace ztratí jeden ročník. Spíš bych viděl problém v tom, co s pandemií vůbec nesouvisí, totiž do jaké míry je vzdělávací systém připraven na výzvy, které ekonomický růst předkládá. Vývoj je překotný, vyžaduje celoživotní vzdělávání. A na to, myslím, ještě připraveni nejsme.
„Česko potřebuje sebevědomý plán, který nám zajistí postupnou nezávislost na spalování fosilních paliv. Právě moderní energetika je klíčem k čisté, dostupné a levné energii,“ říká programový ředitel Svazu moderní energetiky Martin Sedlák…
Dekarbonizace a čistá energie je velké téma. Vidím dva jeho aspekty. Jeden je nadnárodní, druhý národní. Ten nadnárodní, obecný, se jmenuje cíle. A já začínám mít, expresivně řečeno, plné zuby všech cílů. Paní von der Leyenová vyhlásila 55 procent dekarbonizace do roku 2030. Zakrátko z evropského parlamentu zaznělo, že ne 55 procent, ale 60 procent. Mně to připomíná naše furianty, a trumfování se, kdo zaplatí tenhle punč. I na nadnárodní úrovni přece musíme vidět především konkrétní činy, ne hesla a proklamace. Co si budeme namlouvat, ani jedno z hesel minulosti nebylo naplněno. Cíle pro rok 2020 nebyly naplněny. Proč si klást nové? Radikálové mě možná považují za pohrobka Václava Klause, ale já vnímám environmentální problémy se vší vážností. Jsou tu a musíme je řešit, je to jedna z bariér dalšího pobývání na této planetě, třeba i pro mého patnáctiletého vnuka. Ale cestu vidím jinde. Hledejme u nových technologií a nových modelů environmentální kontext, hledejme šetrnost. A uvědomme si, že má-li to fungovat, pak Evropa sama nestačí, vždyť je ve srovnání se Spojenými státy a Čínou tím nejmenším polutentem.
Důležitý je ale i ten druhý, národní aspekt. Součástí celkového přístupu musí být individualizace, respekt ke společenskému vědomí na úrovni národních států. Což může být těžké. V našem případě jsou tu dva momenty – podpora jádra a soběstačnost. Češi nejsou takovými zastánci uhlí, jak nám bývá někdy podsouváno. Nejsme skeptičtí k zelené energetice. Jsme ale hrozně citliví na strategickou bezpečnost. Z toho vychází, že musíme být schopni dekarbonizačních cílů dosáhnout tak, abychom svou energetickou bezpečnost neohrozili. Vzhledem k přírodním podmínkám je jádro jediná možnost, slunce, vody i větru máme málo, fotovoltaiku jsme si navíc dost zdiskreditovali v uplynulých deseti letech sami, ta technologie za to nemůže. A nezapomínejme na teplárenství. Mluví se o plynu, ten ale také nemáme. Ano, v Evropě zdroje jsou a jsou k dispozici, jak mi často říkají v zahraničí, ale nesmíme podkopat naši energetickou soběstačnost, nezávislost.
„Rozhodně nechceme riskovat zásadní znehodnocení úspor našich občanů. V poslední době se navíc pravidla eurozóny podstatně změnila a lze obtížně odhadovat, jaké závazky by na Českou republiku po jejím vstupu dopadly,“ řekla v roce 2018 ministryně financí Alena Schillerová…
Problém eura a jeho zavedení v Česku je problémem kurzu jen částečně. Co říká paní ministryně má oporu v kurzu 27,50. To je přibližně to, co máme dnes a to by skutečně nebyla žádná sláva. Jinými slovy, je to relevantní problém, ne však jediný. Pokud naše země bude pravdu připravena k členství v eurozóně, není euro problém. V obecné rovině jsme na to již dnes připraveni lépe, než byly připraveny mnohé země, které již členy eurozóny jsou, zvláště ty jižní. Ale asi bychom chtěli vidět i reálnou konvergenci našich ekonomických parametrů, produktivity, reálných mezd… Tehdy by bylo možno euro přijmout. Ale je tu celá řada dalších souvislostí. Euro je samozřejmě dobré pro podnikatele a pro export. Je dobré v případě závažných problémů, protože být členem klubu silných je v takových případech výhodou. Jistou otázkou je ale třeba případná harmonizace daňových sazeb, která by znamenala v případě korporátních daní pro nás spíše jejich zvýšení. A je tu i otázka evropského rozpočtu, vždyť letos poprvé Němci souhlasili, že část rozpočtu bude financována společným eurobondem. To je obrovský krok ke společným evropským financím. A jen potvrzuje, že euro je především politický projekt, jeho silným tématem je solidarita. Pokud nebude paní Nováčkové v Orlických horách vadit, že část značných daní jejího úspěšného syna jde na řešení problémů jiného státu, budeme připraveni i vnitřně. Nejsem přesvědčen, že to je stav Česka. I v Německu a Finsku byly rozpaky, když se mělo před několika lety sanovat Řecko. Zatímco například ve státě Massachusetts daňový poplatník opravdu neřeší, že část jeho daní bude použita na řešení problémů jiných států. Problém eura je, že bylo zavedeno předčasně. Mělo být třešničkou na dortu evropské integrace, ale my jsme tu třešničku jen tak pohodili na kopec naplácané šlehačky, když korpus ještě byl velmi nedopečený.
Problém eura je, že bylo zavedeno předčasně. Mělo být třešničkou na dortu evropské integrace, ale my jsme tu třešničku jen tak pohodili na kopec naplácané šlehačky, když korpus ještě byl velmi nedopečený.
„Fakticky jsme ustavili pátou svobodu na vnitřním trhu EU a je to poslední krok k volnému trhu,“ prohlásila v roce 2018, když Evropský parlament přijal nová pravidla, na jejichž základě padnou v rámci EU omezení pro volný pohyb dat, česká europoslankyně Dita Charanzová…
Volný pohyb dat je pro volný trh samozřejmě důležitý. Zmínil bych v této souvislosti, že ještě není dotažen volný trh služeb. Nicméně volný trh jako takový je pro mě to nejzásadnější. Ať si škarohlídi říkají, co chtějí, právě volný trh je jednou z příčin českého hospodářského úspěchu v posledních letech. Jsme malá otevřená ekonomika a potřebujeme ho. Byl bych zásadně proti tomu, aby se – třeba v důsledku pandemie, – jakkoliv omezoval. Aby rostly nějaké protekcionistické tendence, které i v tom současném volném trhu skrytě působí v podobě nejrůznějších sanitárních, hygienických, technických a jiných norem. Jsem zásadně proti jakýmkoliv nacionalistickým vlivům. Lze totiž oprávněně očekávat, při naplnění některých nacionalistických tendencí, s novým normálem takových případných vlád, i zřejmé protekcionistické snahy. A to by nebylo dobré pro nikoho.
„Uvalíme cla na každou firmu, která opustí Ameriku, aby vytvářela pracovní místa v zahraničí. Zajistíme, že naše podniky a pracovní místa zůstanou v naší zemi, což už dělám. Programem Joea Bidena je Made in China. Mým programem je Made in the USA,“ řekl v projevu, kterým přijal nominaci na prezidentského kandidáta a znovu tak veřejně deklaroval svůj záměr zvýhodnit daňově americké firmy, které výrobu přesunou z Asie do USA, americký prezident Donald Trump…
To přesně souvisí s předchozími slovy. Možná protekcionismus není tak silnou hrozbou uvnitř Evropy. Ale v těchto rozměrech a souvislostech, v globálních vztazích mezi Evropu, Spojenými státy a Čínou, je právě protekcionismus něco, čeho se opravdu bojím. Globalizace úžasně pomohla milionům lidí na cestě z chudoby. Počínaje americkým středozápadem a konče českým Podkrkonoším je ale tvrdou pravdou fakt, že výroby se přesunuly ze včerejších center do těch zítřejších. Spousta lidí v našich vyspělých zemích ve střední a nízkopříjmové skupině přišla o práci, ne všechny firmy mají špičkové produkty s obrovskou přidanou hodnotou. Možná je to bod, který budeme muset řešit, aby se některé výroby, v rámci zkrácení globálních výrobních řetězců, vrátily zpět. Má to ostatně i environmentální aspekt, nemá úplně logiku, aby dílčí komponenty, vyrobené v Jindřichově Hradci, putovaly do Německa k finální montáži přes Španělsko a Čínu, kde k nim pár fabrik něco doplní. A ještě dovětek – české Podkrkonoší zmiňuji proto, že mi tam vyčítají privatizaci textilního průmyslu, který odtamtud de facto zmizel. Ale on by zmizel tak jako tak.
„Nejdůležitější je zvýšení příjmů státu, zejména z daní,“ uvedla v září k současné krizi a možnostem saturování schodku státního rozpočtu v rozhovoru pro Reflex ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová…
Jsem zásadně, trvale a dlouhodobě proti jakýmkoliv sektorovým daním. V řadě zemí si s tou myšlenkou hrají čí je částečně zavedli, já s nimi nesouhlasím. Zdá se mi mnohem funkčnější a rozumnější český pokus, který v pandemickém šílenství trochu možná zanikl, totiž že by banky přispěly do nějakého fondu. K tomu bychom se měli vrátit.
