Pro firmy je připravena miliarda na inovace
Aktuality
27. 4. 2024 05:43
Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhlásilo II. výzvu aktivity Inovace Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK). Cílem výzvy...
Tématem posledního půl roku je konsolidační balíček. Vy jste byl u jeho zrodu, jak ho vnímáte? Spokojen, nespokojen?
Myslím, že je ze dvou třetin správný, to jsou snahy státu šetřit na sobě, na dotacích. Ta jedna třetina, to není konsolidační, ale daňový balíček, a ta je špatná. Většinu těch daní bych nezvyšoval, ostatně, byl to vládní slib nezvyšovat daně. Uvažoval bych o dani z neřesti, ale to ostatní jsou všechno věci, které si stát mohl odpustit.
Proč stát nemá odvahu jít tím směrem, který jste naznačil? Možná by se k dani z neřesti dala přidat i ekologická daň. Proč stát nezatíží daní špinavou výrobu, to, co škodí zdraví nebo planetě?
Stát to dělá formou evropských emisních povolenek.
Nástroj je možná dobrý, ale asi není dobře uchopen.
Není, ale už nyní plní roli. Podle mě přehnaně, hlavně z pohledu Česka, jehož ekonomika stojí na elektřině z uhlí. A to, že to není přímá daň, na což narážíte, to je věc debaty. Ale zavádět v tuto chvíli ještě další ekologickou daň, to bychom to asi mohli zabalit.
Běžný spotřebitel si ale vlastně nemá šanci uvědomit, že když nezaplatí za dražší ekologický produkt již při koupi, zaplatí za jakoukoliv sanaci nějakých jeho negativních dopadů později. A za ekologii jsme schopni podle některých studií akceptovat navýšení ceny maximálně do deseti procent. Kdyby ta sanace byla již přímo v ceně špinavých produktů, možná by to vypadalo jinak.
Systém emisních povolenek se bude rozšiřovat.
Ano, zasáhnou domy i dopravu. Co to bude znamenat?
Právě. Internalizace externalit bude něco stát. Vidíme to právě na elektřině z uhlí, za jejíž špinavou výrobu donedávna nikdo neplatil a byla stejně drahá jako elektřina z vody. Tuto asymetrii se snaží emisní povolenky vyrovnat. Ale samozřejmě, záleží na tom, jak je celý systém nastaven. Určující je, kolik povolenek na trh vůbec pustíte. Čím méně jich bude, tím budou dražší. A zaplatí to samozřejmě spotřebitel. Všechno má základ ve snaze být zelený. A tady nastupuje role politiků. Ti prostě musejí přijít a na rovinu říct: Chcete být zelení? Tak jo, ale zaplatíte tolik a tolik. Protože ta debata, kterou vedeme dnes, to je jen začátek. Green Deal zatíží fosilní paliva daleko víc. Já si moc neumím představit, že současný nárůst cen je dlouhodobě udržitelný, když slyšíme, jaký je všude v Evropě křik. Lidé ani firmy nejsou ochotni to platit. Ano, zčásti křičí, vytvářejí tlak a vydírají, ale zčásti mají pravdu – je to podvázání konkurenceschopnosti. A jestliže tady bude drahá energie, půjdou firmy jinam, do Číny, do Spojených států…
U energie je to problém, u saponátů by zůstaly ty ekologické a ty špinavé by za drahé peníze nikdo nekupoval a zmizely by z trhu. Ale ono to všechno má asi širší souvislosti. Léta se mluví o potřebě reformy daňové soustavy, ale nic se neděje. Jaký je pohled ekonoma na daně? A daňové výjimky, které celou soustavu deformují…
Já bych výjimky rušil v té míře, ve které je to možné. Ideálně všechny. Vůbec nechápu, proč má stát zvýhodňovat zaměstnanecké benefity, stravenky, sport, kulturu… Přece kdo si vydělává, nemá problém si to platit ze svého.
Je to asi snaha motivovat lidi k něčemu, co by se dalo považovat za vhodný způsob života…
Což je filozofický pohled, ale my jsme pány svého osudu a měli bychom si tyto věci rozhodovat a platit sami. Neměli bychom se upínat ke státu a chtít, aby nás vedl za ručičku. Nebo dobře, ano, ale pak nesmíme nadávat, že jsou vysoké daně. Ono to má přímou souvislost – můžeme mít nízké daně a vysokou odpovědnost, nebo naopak.
Vidíte, to je zajímavý pohled, stát vlastně podporuje nízkou individuální odpovědnost…
Ano. A to je podle mě špatně. Jsem zastáncem toho přenést co nejvíce odpovědnosti na jednotlivce. Problém je, že my jsme zpohodlněli a rádi necháváme všechno na stát. Přenášíme svou odpovědnost na stát. Ale ten by se neměl starat o všechny, jen o ty nejpotřebnější.
A byl byste až tak radikální, že byste ten princip individuální odpovědnosti rozšířil třeba i na penze. Protože upřímně řečeno, proč má stát garantovat penzi majiteli firmy, která ročně generuje desítky milionů zisku a je schopen se na svá seniorská léta zabezpečit sám? Nebo manažerovi, který je schopen se podobně zabezpečit ze svého platu a odpovědně to celý život dělá?
Takto radikální bych nebyl, garantoval bych nějaký základní příjem. A nad tím je silná zásluhová složka. Myslím, že nějaké minimum by stát garantovat měl, ale měl by na rovinu říct, že na švýcarský standard to stačit nebude. Pokud chcete cestovat, mít kvalitní bydlení a zdravotní péči, musíte si spořit. Nemusíme přece jezdit do Thajska, nemusíme mít auto za milion a můžeme ty peníze investovat do svého stáří. Problém je, že je tu celá řada domácností, které nemají žádné úspory, a o ty se prostě stát musí nějakým základním způsobem postarat. Ale také je musí vést třeba ke zvyšování kvalifikace, k rekvalifikaci… To je sociální politika.
LUKÁŠ KOVANDA, PH.D.
Český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. V letech 2020–2022 byl členem Národní ekonomické rady vlády, která se zaměřovala zejména na boj s ekonomickými důsledky šíření onemocnění covidem-19. Je činný také jako socioekonomický analytik při Organizaci spojených národů (OSN). Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Sleduje vývoj (geo)politické a ekonomické situace ve světě a v České republice. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace. Vydal dva sborníky rozhovorů (nejen) s laureáty Nobelovy ceny za ekonomii. Je autorem behaviorálně-ekonomických knih Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé a Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano, které vyšly i na Slovensku. Společně s Evženem Korcem vydali knihu Koupě bytu pod lupou aneb Jak úspěšně vybrat, financovat a koupit byt. Běhá dlouhé tratě, úspěšně absolvoval i newyorský maraton.
Když zmiňujete zásluhovou složku, není problém v tom, že v průběžném systému ona vlastně mizí? Já bych rozuměl zásluhové složce s individuálním penzijním účtem, na který mi může přispívat nad zákonný rámec i zaměstnavatel. Ale taková debata se tu ani nevede.
Ale stát dobře ví, proč systém individuálních účtů nezavádí, protože ona je to do jisté míry hra s ohněm – něco naslibuje, ale pak na to nebude mít. Takže to dělá poměrně netransparentně a nikdo vlastně dopředu neví, jakou penzi bude mít, často se dozví až na prahu důchodu. Problém je, že penzisté, a to je velká skupina lidí, mají silný a má silný hlas. Toho se politici bojí. Význam garantované složky proto roste a význam zásluhové složky se naopak skutečně zmenšuje. Jdeme opačným směrem…
Před rokem jsem v jiné kanceláři seděl s Mojmírem Hamplem a ten konstatoval, že evropská ekonomika hulí trávu a česká jede dokonce na heroinu. Změnilo se něco?
Je to s každou krizí horší a horší. Za covidu se lidé naučili křičet o cokoliv a teď křičí víc a víc. Teď je to kvůli drahé elektřině. Před čtyřmi lety jsem řekl, že Green Deal bude drastickým zásahem do našich peněženek. Nic se neděje, všichni chtějí být zelení. Ale jen do té doby, než zjistí, že je to bude něco stát. Transformace ekonomiky na bezemisní ekonomiku je větší zásah, než jakým byl přechod od centrální ekonomiky k tržní. Máme z uhelných a plynových, a v Německu dokonce i jaderných elektráren, přejít na větrníky a slunečníky. Přitom ještě nemáme vyřešeno zálohování.
Je vůbec reálné v této situaci uvažovat, že v roce 2024 splníme inflační cíl, nebo se mu aspoň výrazně přiblížíme?
Ten problém je dlouhodobý. Klidně můžeme mít dvě procenta, ale nikdo neví, co přijde potom. A když bude inflace ročně čtyři, pět procent, líbit se nám to nebude.
Proč je inflace takovým strašákem? Přece pětiprocentní inflace při desetiprocentním růstu HDP by neměla být problémem…
Růst inflaci tlumí, respektive její dopady. Do značné míry je s ní dokonce spojen. Pokud se přenáší do mezd, měl byste pravdu. Ale růst se často do mezd nepřenáší a pak pociťujeme stagnaci. To je něco, co se stalo v minulém roce.
Takže má pravdu Josef Středula, když tvrdí, že firmy bohatnou a zaměstnanci chudnou?
V loňském roce ano, firemní sektor byl mimořádně ziskový, v řadě případů o stovky i tisíce procent. A zaměstnanci zhruba těch deset procent ztráceli. To byl fenomén maržové inflace.
Neodráží se v tom ale nejistota majitelů, kteří musejí vytvářet zdroje na zítřejší investice? A víme, že inflace je sebenaplňující se proroctví…
Ta očekávání jsou velmi důležitá. Ale mimořádný loňský rok je a ještě bude předmětem ekonomických analýz. Určitou obavu totiž skutečně zaseli politici, když tvrdili, že Česko je ve válce. A to si řada lidí vzala tak, že jsme skutečně v nějakém mimořádném období. Někteří se skutečně potýkali s mimořádnými náklady. A někteří to vzali čistě oportunisticky a prostě to zkusili a svezli se. Je velmi těžké rozklíčovat, kde byly nárůsty oprávněné.
Fenomén covidu? Firmy omezily výrobu, protože vinou restrikcí musely. A aby udržely zisky, zvedly ceny. A u toho už zůstaly…
Je to dost možné. Klasický případ je kartel OPEC. Když máte sílu na trhu, můžete si diktovat cenu. Tohle funguje jak na úrovni států, tak na úrovni firem. Když prodáte méně za více, tak proč byste to nedělal? Já bych to dělal také. Byznys není charita, to jen za socialismu vznikla představa, že všichni budeme mít všechno a budeme solidární se všemi. Ne. Ale pozor, vždycky může na volném trhu přijít někdo, kdo si to rozklíčuje a nabídne totéž, nebo dokonce něco lepšího za nižší cenu, a já půjdu od válu.
To je podstata trhu. Ten ale v této podobě vlastně neexistuje.
Protože je zmanipulovaný centrálními bankami, dotacemi, daňovou politikou, daňovými výjimkami. Ano, je těžké je dnes hledat, ale jsou obory, kde to funguje.
Když vidím ministry, kteří chtějí kontrolovat marže, není to zrovna cesta k volnému trhu…
To vnímám jako populistický folklor. Leckdy nedůstojný, protože když vidím premiéra v německém obchodě s nákupním vozíkem… Nevím. Politik toto řešit nemá. Pokud má pocit, že tu dochází k nějaké kartelové dohodě, je to věc, kterou má stát šetřit, a má na to nástroje, antimonopolní úřad, obchodní inspekci… Že je v Německu levněji, vědí lidé v pohraničí řadu let. V Polsku je ještě levněji…
… a také je tam jiná struktura ekonomiky, jiné podmínky a jiné životní náklady. Vytrhnout z celého systému cenu několika položek, dává to vůbec nějaký obraz?
Nepřesný. Nicméně, v Polsku souhlasím, to je chudší ekonomika a nižší ceny tam dávají smysl, v Německu je to trochu paradox, je bohatší a ten smysl se tam hledá hůř. A ano, je to věc do debaty. Já rozumím tomu, že jsme malý trh a na leccos tu máme překvapivě vyšší náklady. O tom můžeme diskutovat a můžeme hledat cesty, jak to změnit. Ale pak je tu ještě jedna zásadní možnost a tu má zákazník. Když se mi zdá něco drahé nebo nekvalitní, tak to prostě nekoupím. To je naše zbraň.
Řekl jste, že Německo je bohatší. V čem je jeho bohatství a co udělat pro bohatší Česko?
Německo těží z toho, že se po válce velmi rychle začlenilo do globálních trhů a německé firmy patří ke světové špičce. To je naše smůla, že sousedíme se zemí, která hraje prim nejen v Evropě, ale i ve světě. A srovnáváme se s tím nejlepším. Přitom jsme byli čtyřicet let neefektivní a těžko to doháníme. Navíc Německo nestojí na místě. Ale není všechno jenom černé, země typu Španělska byly také dost před námi a ty už jsme dohnali.
Co byste popřál české ekonomice do roku 2024?
Aby našla svůj model fungování.
Nemá ho?
Bojím se, že o něj přicházíme. Autoland končí, s ním už moc ziskoví nebudeme. A vize, že zachytíme elektromobilitu, mi přijde odvážná, když ji nedokáže v soutěži s Asií zachytit ani to Německo. Musíme najít byznysmodel, který nám zaručí budoucí ziskovost. Přejít na služby, moderní průmysl… Můžeme přece být vývojovou dílnou, novou průmyslovou základnou pro Evropu. Pomoci by nám v tom mohly zjevné deglobalizační tendence. Ale zatím ten plán nevidím…
