Belgický příklad pro Česko
Trendy
25. 4. 2024 13:40
Pokud by se povedlo zavést v Česku moderní zálohovací systém na PET lahve s využitím QR kódu, občané by mohli...
Začněme od toho aktuálního – situace v autoprůmyslu. Jak se cítíte? Nejde přece jen o závody mladoboleslavské Škodovky, ale o celý automotive.
Bezpochyby. Když zastavuje výrobu firma, na kterou je navázáno přímo několik desítek dodavatelů a na každého z nich další, pak hovoříme o vyšších stovkách firem. Bude tím dotčena minimálně třetina segmentu, protože škodovácká produkce, to je třetina obratu autoprůmyslu u nás a čtyři procenta HDP. Zatím se naštěstí bavíme snad jen o relativně krátkém horizontu, ovšem je otázka, jak to bude pokračovat. Ta situace není nová, potýkáme se s tím velmi intenzivně už více než půl roku. Problém je v tom, že informace o tom, zda něco je, či není, se k vám v systému just-in-time dostává na poslední chvíli. Finalisté v závěru týdne vědí, co se příští týden bude dít. A pokud se dodavatel teprve v tuto chvíli dozví, jestli pojede, nebo ne, a má zajistit zdroje a lidi, je to extrémně náročné na plánování, cash flow i udržení personálu. Řeknu to otevřeně, ta situace byla tak špatná, že dál už to prostě nešlo. A paradoxně to může být signálem pro uklidnění. Výroba zpomalí a vznikne jakýsi prostor, v němž se nabídka a poptávka mohou trochu srovnat. To, co tu bylo, je totiž totální dysbalance a už dnes vidíme, že například ceny oceli se začínají postupně vracet.
Snažíte se hledat pozitivní signál, ale on se asi hledá dost těžko: dlouhodobě neřešený deficit na pracovním trhu, krize vstupů, nejistota na trhu energií… Není postcovid horší covidu?
Je otázka, proč jsme tam, kde jsme. Covid jsme překonali, ale také to nebyla žádná sláva, byl to nejhorší rok za velmi dlouhou dobu, řada firem nějaký čas totálně stála. Počítali jsme, že letošní rok budeme mít lepší výsledky než v loňském roce, letní predikci plus dvanáct procent jsme revidovali na plus devět a dnes už je zřejmé, že letošní produkce nedosáhne ani na loňská čísla. To se asi čekat nedalo. Co ale je ten hlavní moment? Covid, který krouží kolem světa a páchá stále škodu? Vlády, které pod heslem boje s covidem napumpovaly obecně do ekonomiky velké objemy peněz? To poptávku udrželo, dokonce navýšilo. Což v situaci, kdy výroba nejede naplno, leckteré provozy jsou zavřené nebo omezené a nejezdí lodě, vyvolává inflační krizi. Největší riziko je, kdybychom se dostali až na úroveň stagflace, s výpadky lidí a totálně nekontrolovaným rozjezdem inflace. S tím bychom asi sami mnoho dělat nemohli. Na druhou stranu, aspoň nějaké nástroje tam vláda má, daňové rozvolnění a podobné nástroje. Zatímco například u problémů v energetice nemáme v ruce vůbec nic. Neexistuje žádná stříbrná kulka a vláda by to měla začít otevřeně a srozumitelně vysvětlovat. Protože systémová změna na národní úrovni možná není, vše je nutno dojednat na evropské úrovni, a to je zpravidla běh na dlouhou trať. Myslím tím systémovou změnu pro určování ceny emisních povolenek.
Veškeré debaty o budoucnosti průmyslu jsou zcela zbytečné, pokud jim nepředchází debata o vzdělávání našich dětí na všech úrovních. Firmy jsou připraveny se posouvat, ale potřebujeme reformu vzdělávacího systému tak, aby dokázal naplnit potřebu průmyslu. My jako bychom žili v době, kdy automobilový průmysl byla plechařina a motor. Ale dnes v průmyslu obecně takřka neexistuje výrobek, který by neměl obvody, čipy, software. A i tradiční průmyslový svět je dnes vystaven extrémnímu tlaku na to, aby dokázal nabídnout komplexní řešení.
A poradí si s tím průmysl? Objevují se zprávy, že některé firmy nejsou schopny akceptovat nárůst cen energií a raději zastavují, nebo dokonce ukončují výrobu?
Nejsem energetický expert, nicméně komunikuji s nimi. Ten problém, který s energiemi nastal a o němž se bavíme, se asi více týká malých a středních firem, které nemají silného partnera, nehedgují ceny, nejsou zajištěny. Ty velké jsou schopny s tím pracovat lépe a mají zajištění poměrně robustní.
Ale můžete být zodpovědný a zajištěný, jak chcete, když váš partner zkrachuje, jak ukázala realita…
To je absolutní pravda, ale vnímám to tak, že velké firmy právě v tomto ohledu věděly, s kým si zahrávají, že dodavatelé energií mají různou kvalitu. U lowcostových poskytovatelů energií prostě platí, že k nízké ceně musíte připočítat ještě daň za nejistotu. Oni obvykle fungovali tak, že si hráli na denním swapu, kde měli nahozenou cenu, a měli pocit, že takhle to může fungovat donekonečna. A když to vyskočilo nahoru, jsou mimo svou komfortní zónu a nemají nasmlouvané odběry za adekvátní cenu. Jsem ale přesvědčen, že u těch velkých, což jsou obvykle i poskytovatelé poslední instance, jsou vnitřní mechanismy nastaveny zcela jinak a situaci zvládnou. U nich nevnímám žádnou paniku. A i na tomto případě se ukazuje role společenstev i Hospodářské komory. Protože u menších firem skutečně může zavládnout panika, ony netuší, co se děje a co mají a mohou dělat. A my s nimi musíme komunikovat, napříč segmenty, a provést je do bezpečí. Problém je, že ono se toho moc dělat nedá. Dotační pomoc nebo přesouvání daňové zátěže sice krátkodobě asi může na první pohled pomoci, ale ve skutečnosti to znejistí a rozkolísá celý systém ještě víc. Nemluvě o tom, že zátěž by se přenesla jinam a dopady by mohly být ještě horší. Je potřeba být si schopen vždy přiznat, jaké jsou náklady toho, co děláme. To je částečně i otázka energetiky, kde se náklady dopadů na životní prostředí často nepromítaly přímo, ale společnost je samozřejmě platí v jiných kapitolách.
Zdeněk Petzl
Předseda Průmyslové sekce Hospodářské komory ČR, od roku 2016 je výkonným ředitelem Sdružení automobilového průmyslu. Dříve působil jako vedoucí právník v kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU a právní poradce velvyslance pro otázky vnitřního trhu při Stálém zastoupení ČR při EU. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a Západočeské univerzity v Plzni a absolvoval postgraduální studium evropského práva se zaměřením na vnitřní trh na Technické univerzitě v Drážďanech.
Jak může Komora v tomto pomoci?
Podobně jako v covidu. Být oponentem vlády, snažit se zabránit nesmyslným opatřením a komunikovat průběžně dovnitř členské základy a k firmám skutečnou situaci, výhled a možnosti. Já věřím, že každý podnikatel si už pak ve svém byznysmodelu dokáže tyto informace analyzovat a vyhodnotit si, co musí udělat. Ale musí je mít. Podobně racionální přístup jsme od státu často postrádali.
Nejste tedy skeptik, pokud jde o budoucnost české ekonomiky…
Nejsem, ale souhlasím, že současná situace je extrémně tvrdá a kritická. Průmysl jede řadu měsíců de facto v krizovém režimu. Ale jsou tu i nové trendy, udržitelná a čistá ekonomika, moderní technologie… A Evropa je schopná do projektů tohoto typu peníze investovat. Takže je to šance. A musíme se jí chytit, nemá smysl ji brzdit patami, že se nám to nelíbí, protože tomu stejně neunikneme. Jsme uprostřed Evropy a Evropa pro nás je důležitá. Takže cestu vidím v tom, napasovat stávající portfolio na nové podmínky a vytěžit z těch možností ještě nějakou konkurenční výhodu. Což zní možná hodně optimisticky, ale je to asi jediná možnost.
Když už jste zmínil Evropu a její ladění, nemohu si odpustit jednu poznámku. Před létem Evropská komise aktualizovala průmyslovou strategii a trochu jsem se zhrozil, jestli nesměřujeme k tomu, co my v Česku velmi dobře známe, totiž k plánovanému hospodářství. Pojmy jako nouzové nástroje, posílení odolnosti, řešení strategických závislostí, diverzifikace mezinárodních řetězců… Mají to dělat politici? Není tohle věcí podnikatelů?
To je otázka na velmi dlouho debatu. Orientace podniků je bezesporu věcí podnikatelů. Co může dělat Evropa, jsou například dvoustranné smlouvy o volném obchodu mezi EU a třetími státy. Tím může omezit či naopak podpořit dosažitelnost určitých surovin či export mnoha produktů. V tomto směru zmůže Evropa poměrně hodně, a pokud je tu někdo, kdo je schopen se na celou tu problematiku dívat globálně, pak je to pro mne dobrá zpráva. Nakonec, nejsou tu jen nevolení úředníci Evropské komise, kteří možná mohou mít pocit, že nejsou odpovědní nikomu a za nic, ale ta zásadní rozhodnutí dělá Rada, a to jsou zástupci členských států. Ti ve finále rozhodují o tom, jak bude náš směr vypadat. Zmínil jste ale plánované hospodářství. Já to primárně nevidím jako negativní moment. Pojďme se na to podívat optikou autoprůmyslu, kde Evropa vlastně už velmi určuje, jak se má změnit jeho produkt, tedy automobil. Přejít od spalovacího motoru k bezemisnímu pohonu, to přece bez nějakého jednoznačného plánu nejde. Každá výroba je ekonomicky únosná pouze od určitého objemu. Takže musíte dát průmyslu pevná data, kdy má něco, co nechceme, skončit, a zároveň musíte nechat dostatek času, aby si našel cestu, jak se posunout dál. U nás zní plánované hospodářství pejorativně, ale budu tvrdit, že ve skutečnosti se bez robustního plánování nikam nepohneme. Takže naopak, z mého pohledu je to možná nejzávažnější výtka, že ne vždy, při všech krocích, má Evropa v rukou fundamentální analýzu a solidní plán. A i vinou toho pak při některých jednáních třeba na půdě Evropského parlamentu dochází k přílišnému ambicionismu. A ten pak může náš průmysl, který je velmi dobrý, nasměrovat do zdi.
K tomu jsem směřoval. Poprvé v historii lidstva politici nevytvářejí prostředí pro byznys, ale určují mu přímo směr. Environmentální pohled na svět je jistě potřebný, ale není ta ideologizace průmyslu za hranou? Sílí hlasy, že Green Deal a Fit for 55 odsunou evropskou ekonomiku na okraj propasti…
Pojďme si nalít čistého vína. Emise a odpady jsou pro lidstvo faktický problém. Lidé mají občas tendenci sklouznout k tomu, jet na dluh, ale ten dluh nás vždy dožene. Pokud jde o změny klimatu, asi můžeme diskutovat o tom, jak velký vliv má lidstvo, ale asi nikdo nepochybuje, že nějaký má. Z toho mi vychází, že model, ve kterém jsme fungovali, byl sice levný, ale falešný. Ale i to „levný“ je pouze iluzorní, protože vždycky to někdo musel nebo bude muset zaplatit. Problém je v tom, že to bude platit někdo jiný, než kdo na tom benefitoval. A z jiných zdrojů. Proto ten étos, se kterým Evropská unie přišla. Je otázka, jak zajistit, abychom byli schopni se přiblížit těm cílům. A to je opět téma plánování, podotýkám, realistického. Znovu si pomůžu příkladem ze svého odvětví – Evropa nám ukládá vyrábět elektrická auta a to není vlastně žádný problém. My je vyrobíme. Problém je, že elektromobil sám o sobě nic neřeší. Tak jako nebude fungovat počítač či mobilní telefon, dokud mu nedáte užitečný software, nebude fungovat elektromobil bez infrastruktury. Při jejím budování i provozování je nezbytná spolupráce více hráčů. A pokud stát chce tento krok k elektromobilitě udělat, a v Evropě se k tomu zavázal, pak musí říci nejen A, ale i B. Zajistit, že bude vznikat v dostatečném množství i potřebná infrastruktura. A zatímco v případě produkce elektromobilů je stát ambiciózní, v případě infrastruktury už tolik ne: „Je to moc práce.“ Několik miliard v jednom operačním programu to nespasí, je to komplexní problém s nevyřešenými otázkami. Třeba platba za příkon v dnešním modelu je důvodem, proč do dobíjecích stanic nikdo moc investovat nebude. Stát prostě musí jít dál a řešit to komplexně. A my jako zástupci podnikatelů musíme trvat na tom, aby stát říkal i to B.
Jsme u otázky, jestli náš stát pro byznys dělá to, co je potřeba. A má vůbec stát průmysl podporovat? Jakým způsobem?
Když se budeme bavit o podpoře, vždy začneme u dotací a investičních pobídek. Osobně souhlasím, že jsou to poměrně rizikové nástroje, které mohou trh narušovat. To je fakt a i z toho důvodu jsem osobně zastáncem minimálního státu. Lepší možností je bezesporu využívat daně jako pozitivní motivaci. Na druhou stranu ale nemá smysl říkat, že dotace nejsou fér a nebudeme je čerpat. Byla to jediná cesta, na které se Evropa dokázala shodnout. V debatě mezi Komorou a vládou musíme tlačit na to, aby vláda měla strategii změny, přičemž ten model musí být nutně celoevropský, to není náš národní prostor. Jinak stát sám o sobě nemusí dělat mnoho, vlastně všechno jsme jako Hospodářská komora budoucí vládě sepsali v apelu, který má 34 bodů. Považuji ten materiál za perfektní nástroj, který kdyby si budoucí vláda vzala k srdci a realizovala jej, tak během pár volebních období tu máme ekonomiku na úrovni západní části Německa. Moje osobní ambice je ale menší – stačilo by, kdyby stát zapracoval na infrastruktuře. Jak té fyzické, tak té digitální a datové. Kdyby toto bylo to jediné, co vláda skutečně poctivě udělá, byl bych z pohledu zástupce byznysu nesmírně šťastný. Méně regulace, méně ingerence a silná platforma pro byznys.
Jaký je váš názor na zvyšování minimální mzdy?
To je velmi nebezpečná hra. Já rozumím pohledu Ministerstva práce a sociálních věcí, že zvýšením minimální mzdy zvýší i výběr daní a pro stát je to vlastně velmi příjemné. Ale je to silně zjednodušující pohled, protože to má dopad na všechny mzdy. A ve finále je to jen krok podporující inflaci. Máte pravdu, že po dvaceti letech debat o digitalizaci a využívání dat tu není jediný reálný výsledek, kterým by stát data, jež získává, nabídl byznysu k využití… Ten postup je extrémně pomalý, není naplněna ani ta základní dohoda, že stát bude mít svůj back office. Ten se snad teprve začíná rýsovat. A reálné využití dat, které by mohlo pomoci generovat i nové byznysmodely, tomu jsme na míle daleko.
Není náš stát v podpoře určitých segmentů příliš konzervativní? Autoprůmysl podporu má, ale nezaslouží víc investic a podpory inovativní a kreativní průmysl? Nanotechnologie, software a jim podobné segmenty, které jsou asi ekonomice zítřka bližší?
Vím, kam míříte, ale on ani ten tradiční autoprůmysl se bez nových technologií neobejde. Podívejte se na Brisk pana Čapky. Historicky to jsou špičkové světové svíčky, ale firma dokázala skvěle uspět i se zcela odlišnou technologií senzorů. Nebo světlomet v autě, ten musí někdo naprogramovat, aby svítil, kdy má, kam má, a neoslňoval. Nové technologie mění tradiční výrobu, ale to zpravidla neznamená, že ta zaniká.
Co dnes, v té poněkud rozbouřené době, považujete za ty zásadní úkoly pro sebe a sekci?
V rámci Komory musíme dál pokračovat v informační podpoře firem. A byť můžeme považovat dotace za sprosté slovo, například ty na boj s klimatem jsou teď tady, a za pět let tu nebudou. Je naším úkolem pomoci firmám ty peníze využít. Pokud si totiž nedokážou na ty peníze sáhnout, podkopávají svou budoucnost. Chtěl bych také pokračovat s některými složkami státu na mnohem rychlejším budování datové ekonomiky a datové společnosti. S daty můžeme dělat tak sofistikované věci, o nichž mnozí nemají ani tušení. Veškeré debaty o budoucnosti průmyslu jsou ale zcela zbytečné, pokud jim nepředchází debata o vzdělávání našich dětí a obecně o vzdělávání na všech úrovních. Firmy jsou připraveny se posouvat, ale potřebujeme reformu vzdělávacího systému tak, aby dokázal naplnit potřebu průmyslu. My jako bychom žili v době, kdy automobilový průmysl byla plechařina a motor. Ale dnes v průmyslu obecně takřka neexistuje výrobek, který by neměl obvody, čipy, software. A i tradiční průmyslový svět je dnes vystaven extrémnímu tlaku na to, aby dokázal nabídnout komplexní řešení. To je systémová, strukturální změna, kterou český průmysl potřebuje. To je cesta k vyšší přidané hodnotě, a tedy k budoucí prosperitě. A my na ni nejsme připraveni. Takže je to velké téma pro vládu, pro univerzity. A vlastně pro celou společnost, protože se domnívám, že stejně jako dnes řešíme potřebu zahraničních rukou do výroby, musíme řešit i potřebu zahraničních mozků. Protože i velmi dobrá a velmi rychlá reforma vzdělávacího systému přinese ovoce nejdříve za deset let, spíše za patnáct dvacet. A tolik času nemáme.
