Belgický příklad pro Česko
Trendy
25. 4. 2024 13:40
Pokud by se povedlo zavést v Česku moderní zálohovací systém na PET lahve s využitím QR kódu, občané by mohli...
Co v současné situaci vnímáte, z pohledu ekonoma, jako ten zásadní český problém? Všechno se koncentruje ve stavu veřejných financí. Potkáváme se v den, kdy Eurostat vydal zprávu pro Česko ne úplně příznivou. Potvrzuje to, před čím my varujeme relativně dlouhou dobu. Ve třetím čtvrtletí loňského roku jsme byli jedinou zemí v Evropské unii, která zvyšovala svůj dluh. V té postpandemické situaci všechny ostatní země začaly svůj dluh snižovat nebo alespoň stabilizovat, my jsme na opačné straně, pořád přidáváme plyn. Což má negativní vliv na veřejné finance a také na inflaci.
Léta nám tvrdili, ústy bývalých ministrů financí, že s veřejnými rozpočty je u nás vše v pořádku, že jsme snad evropští premianti…
On je rozdíl, jestli se bavíme o výchozí základně nebo o aktuálním trendu. Výchozí základna je dobrá, máme z minulosti dost natrénováno, ale hrozně rychle se zhoršujeme. To je ten problém.
Co v této situaci může pro ozdravení veřejných financí vláda dělat?
Vy se ptáte, co může dělat, já bych spíš mluvil o tom, co by dělat měla. V každém případě si musí být vědoma závažnosti současné situace, což se, myslím, i děje. Nikdo nezpochybňuje volání Houstone, máme problém! Tedy, nikdo, s výjimkou té velmi pavlačové části opozice. Jiná věc ovšem je, co situace umožňuje dělat ne pouze současné, ale jakékoliv politické elitě. A bohužel to vypadá, že brzdit je hodně bolestivé. My jsme si zvykli, jak hezky nám to jede a začít brzdit nebo alespoň změnit polohu kniplu, abychom se dostali na nějakou udržitelnou letovou hladinu, to je fakt těžké…
Těžké nebo nemožné?
Těžké, nemožné to není, my sami jako Národní ekonomická rada vlády jsme dali na stůl celou sadu návrhů, které by se daly dělat. Ekonomicky to problém není…
Ekonomicky určitě ne, problém je v tom, co je politicky uchopitelné. A jak ukázal už covid-19, rozpor mezi odborným a politickým tu je a dokonce se možná stále zvětšuje…
Souhlas. Já tomu říkám dilema léčit nebo pokračovat v závislosti. Tahle vláda přišla k pacientovi, který je závislý na fiskální droze. Potřebuje ji a také ji vyžaduje. A pokud ji nemá, má typicky abstinenční příznaky, které se projevují politicky: nespokojeností, frustrací, ničením veřejného prostoru, ničením veřejné debaty… Máte dvě možnosti. Buď tomu narkomanovi dáte další dávky, to znamená, že budete zvyšovat dluh, i když proti tomu nestojí žádné služby, žádné zboží. To už se u nás nějaký čas děje, i běžné výdaje jedeme na dluh, abychom pacienta ukonejšili. Nebo můžete nasadit léčbu, pojmenovat ostře problém a začít s ním něco dělat. A to je české dilema. Jestli je politicky přijatelné přiznat si, že se musíme léčit, nebo jestli je přijatelnější podat další dávku drogy.
Je to české dilema nebo evropské nebo dokonce světové? Když se podíváme do Německa, do Francie… ti závisláci jsou přece v celé Evropě.
A zase souhlasím. Jenže tím je to vlastně horší, protože i kdyby vláda našla odvahu nás léčit, vždycky se zvednou hlasy, které budou poukazovat na ty okolo, že jejich dluh je mnohem vyšší než náš. Jinými slovy, ten problém není ekonomický, ale politický. Máme natrénováno z minulosti, ale to nezaručuje, že dnes žijeme dobře. A už vůbec to nezaručí, že budeme žít dobře zítra. Máme relativně dobrý základ a fakt to vypadá, že všichni okolo jsou na tom hůř, ale přiznejme si konečně, že nemáme zdravý životní styl. To je to, co musíme změnit. Když to neuděláme, budeme se zhoršovat ještě mnohem rychleji. Proto znovu opakuji, náš problém není výchozí hladina, ale trend, tempo zhoršování. Potkáváme se v den, kdy to, co mohlo vypadat jako abstraktní komentář Národní rozpočtové rady, potvrdil Eurostat na číslech – jsme jediná země Evropské unie, která ve třetím čtvrtletí roku 2022 zvýšila svůj dluh. Což je následek toho, že neustále podáváme vyšší dávku drogy. Navíc, my jsme přeskočili měkké drogy a rovnou jedeme v heroinu, zatímco vedle se hulí tráva. Přitom všichni kolem mají stejné exogenní šoky, inflaci, válku… My máme něco zkaženého uvnitř. A to je strukturální deficit. Což je takový termín, u kterého začnete zívat, ale převeďme jej do nul a jedniček – strukturální deficit znamená, že bez ohledu na to, jestli se daří, nebo ne, jestli je růst, nebo ne, jestli je nezaměstnanost vysoká, nebo nízká, my si půjčujeme na běžné výdaje. Což se ale dlouhodobě nedá ustát…
My máme něco zkaženého uvnitř. A to je strukturální deficit – bez ohledu na to, jestli se daří, nebo ne, jestli je růst, nebo ne, jestli je nezaměstnanost vysoká, nebo nízká, my si půjčujeme na běžné výdaje
A otočit kormidlo je zase politicky nemožné.
Není to nemožné, je to nepopulární. Znamená to zvyšovat příjmy a snižovat výdaje. Ale už jen to, že se mě takto ptáte, a nejste první, kdo má pocit, že je to nemožné, obnažuje tu hrůznou změnu, kterou jsme prošli. Před čtyřmi, pěti lety by takhle nikdo nereagoval.
To máte asi pravdu…
Prožili jsme mentální transformaci, bezpochyby největší od roku 1990.
Pravda, nejčastěji skloňované slovo je kompenzace.
A vede to k takovým absurditám, jako že když je inflace, tak co všechno zvýšíme, aby se inflace vykompenzovala. K tomu já jako ekonom musím říct: Sorry, čím rychleji a víc budu kompenzovat vysokou inflaci, tím déle budu mít vysokou inflaci. To je normální přímá úměra.
Jenže proč já říkám, že změna směru je nemožná? Protože vzít pacientovi drogu, znamená podříznout si politickou větev.
Proto my jako Národní ekonomická rada vlády říkáme jen to, co se má dělat. Co se může dělat, to je na komentář někoho jiného.
To dilema se dá docela dobře ilustrovat na jednom z bodů vašeho návrhu. Vy zmiňujete privatizaci ČEZ a v současné době se naopak volá po jeho absolutním zestátnění.
Já bych ale nechtěl zůstat v detailu jednoho podniku. Podstatou je, že existuje prostor prodat zbytný majetek. Shodou okolností jde tento týden na vládu materiál, který mapuje nemovitosti, jimiž disponuje stát. Je to číslo kolem čtyř set padesáti tisíc kusů nemovitostí. Opravdu je potřebuje? Do roka by měl být hotov přehled, co z toho je zbytný majetek.
Mířil jsem k tomu, jestli berete jako ekonomové v potaz třeba strategickou rovinu některých statků?
Privatizaci státních sedmdesáti procent ČEZ ale nikdo nenavrhuje. Nicméně i debata o tom, co je a není strategické, by někde měla seriózně proběhnout.
Možná ve všech politických debatách posledních tří let se takovým svatým grálem stalo slovo Zaměstnanost. Je to opodstatněné? Nemáme z nezaměstnanosti v jednotkách procent zbytečný a přehnaný strach?
Vidíte, jak se věci otáčejí. Když v devadesátkách začala růst, tak jsme řešili, že je vysoká a co s tím budeme dělat. Dnes, když ji máme nejnižší v Evropě, tak nás zase pálí… Mantra toho, že lidé mají chodit do práce a mít práci, je v zásadě správná, zvláště v zemi, která nic jiného než práci nemá… Nemáme ropu, plyn, žádné nerostné bohatství, které by stálo za řeč.
Myšlenky?
Samozřejmě i duševní práci beru jako práci.
Obvykle když se řekne práce, vnímáme tu manuální, to vaše rovnítko jako by chybělo…
A to je velikánská chyba. Produkt, služba i idea jsou vždy výsledkem práce. A to je to jediné, co máme. Takže to, že jsou lidé zaměstnaní a drží se kultura práce, to je v zásadě fajn. Otázka je, jestli nejsme daleko za hranou toho, kdy trh práce reálně funguje. My říkáme, že je několik let již zcela vyčerpaný, neexistuje žádná další pracovní síla, neumíme ji rychle a jednoduše zvýšit, a to se pak projevuje tím, že na mnoha místech nefunguje to, co by fungovat mělo a mohlo.
Tak umíme ji zvýšit, kdybychom dokázali motivovat mobilitu mezi regiony, skupiny brzkých penzistů, ženy na mateřské dovolené a lidi s exekucemi v šedé ekonomice…
…a zahraniční zaměstnance. Ano. Určité rezervy tu jsou, ale nejsou k dispozici ani tak rychle, ani tak pružně, jak je ekonomika potřebuje. K té vaší otázce. Modla nezaměstnanosti je v zásadě fajn, ale nesmí se to přehnat. Protože si musíme uvědomit, že vyčerpaný trh práce má svá jasná negativa. Tlačí na růst mezd, který je rychlejší než produktivita. Vysává lidi z nejnižších a nekvalifikovaných pozic, takže určité práce prostě nikdo nechce dělat. A možná to nejhorší, firmy se musejí smířit s tím, že nejsou schopny realizovat část potenciálního růstu, protože jim chybí práce. Lidský kapitál. A to je kerosin ekonomiky. Takže za dlouhodobě plnou zaměstnanost, která je daleko za nějakou zdravou nezaměstnaností, platíme tím, že rosteme pomaleji. Není kerosin. Nejsou lidi, není růst.
Jste jako ekonom pro větší otevření zahraničním zaměstnancům?
Nejenom já, po tom volají ekonomové už dávno přede mnou. Aby se trh práce otevřel pro ty, kteří sem opravdu přijdou pracovat. To je něco jiného než otevřít se migraci.
Mojmír Hampl
Český ekonom, od roku 2022 předseda Národní rozpočtové rady a také člen Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2006 do roku 2018 byl členem bankovní rady České národní banky, v níž mezi lety 2008 až 2018 zastával funkci viceguvernéra. V letech 2019 až 2021 působil ve společnosti KPMG Česká republika jako ředitel služeb pro finanční sektor. Je spoluzakladatelem a členem správní rady Institutu pro ekonomické vzdělávání INEV.
Události posledních tří let akcentují jako jednu ze základních a nezbytných charakteristik ekonomiky její odolnost. Jak odolná může být a v čem ta odolnost spočívá?
To jste trefil na komoru jedno z mých témat a také jednu z mých obav. Protože nejen u nás, ale v celé Evropě a možná v celém světě se dnes odolnost překládá jako větší uzavřenost. Všechno si budeme dělat sami. Odolnost se zaměňuje za totální soběstačnost
Je to špatně?
Určitě. Vždycky musíte udělat reductio ad absurdum. Domysleme to do důsledků. My jako proexportní ekonomika s malým trhem jsme na exportu životně závislí. Jsme dramaticky závislí na tom, aby mezinárodní dělba práce pokračovala. Snaha všech se uzavřít znamená co? Že klesne zahraniční obchod. Takže budeme prodávat mnohem méně práce a budeme mnohem chudší. A druhý pohled – pokud si my jako malá země budeme chtít všechno z té globální dělby práce vyrábět tady a ve všem budeme chtít být soběstační, tak to znamená, že to buď nebudeme vyrábět, nebo to budeme vyrábět mnohem dráž a s obrovskými komplikacemi nebo v mnohem horší kvalitě. Soběstačnost v tomto ohledu není dobrá cesta. Ale je to teze nesmírně populární. Je to první intuitivní reakce – narušily se globální řetězce, globální výroba nefunguje, tak si všechno budeme dělat sami a budeme v pohodě. To je v extrému Severní Korea, naprosto soběstačný stát.
Bude mezinárodní dělba práce pokračovat, jak jsme zvyklí? Geopolitické tlaky jsou zcela zřejmé.
Nejlepší časy globalizace jsou za námi. Zejména napětí mezi USA a Čínou napovídá, že těch posledních třicet let, od pádu komunismu po covid-19, už pokračovat nebude. Ale volání po tom, abychom si všechno vyráběli sami, to jsou populistické nesmysly. Vedly by k naprosté chudobě. První ekonomickou velmocí byla Evropa, od níž převzala žezlo Amerika. Teď se vláda stěhuje do Asie.
Souhlasíte, že euroamerická ekonomická nadvláda a epocha končí a nastupuje ta asijská?
Je pravda, že Čína je první světová velmoc, která je vážným vyzyvatelem USA na tom ekonomickém bojišti. Rusko, nebo spíše před ním Sovětský svaz se o něco podobného dlouhé roky snažil, ale ekonomicky na to nikdy neměl a dojel na to, že nakonec na to neměl ani vojensky. Čína je ta, která sebevědomě prohlašuje, že chce obsadit vrchol hory místo Ameriky. A vzniklo to právě tím, že se Čína otevřela světu, aplikovala volný trh, volný přístup investorů, volný pohyb zboží a dělbu práce. To, co dříve pomohlo Západu. A jen díky tomu Čína ohromně a rychle vyrostla, šest set milionů lidí se tam během dvaceti, pětadvaceti let dostalo mimo hranice chudoby, což je ekonomický zázrak. V poslední dekádě se ale Čína zase mění, dává najevo, že nechce být jako západ a v důsledku toho se omezují ekonomické vazby a jsou znatelně silnější politické tenze. Zpátky do roku 2000 už se to nevrátí. Čína chce být svá a ani Západ už nebude akceptovat asymetrii minulého čtvrtstoletí, která se projevovala mimo jiné i mlčením k porušování ochrany duševního vlastnictví. Ale pozor, Čína jednu věc nemá, a to může být klíčové. Čína není v měkkých věcech idolem, který by někdo chtěl kopírovat. Nikdo nechce mít svět jako Čína. Protože ona nenabízí inspiraci, tou pořád zůstává Západ. Takže pořád máme šanci. Jen se nesmíme sami střílet do nohy.
Takže…
Nám pomohlo ohromně zbohatnout to, že padla berlínská zeď a dokázali jsme se integrovat do evropské ekonomiky a světového trhu. Na tom jsme určitě vydělali. Jestli něco nepotřebujeme, je to nová železná opona, určitě ne uvnitř Evropy, a zvláště ne mezi Evropou a Amerikou, to by byla katastrofa. Menší žiletkový plot mezi Evropou a Čínou asi zvládneme. Bývalá šéfka FED a bývalá americká ministryně financí Janet Yellen považuje za správnou cestu stahování výroby do zemí, které bereme jako přátele. To je naše šance. První imperativ pro Západ by měl být spolupráce. Na rozdělování máme zbytek světa.
Měla by se změnit spolupráce na úrovni Evropské unie?
Především by měla začít. Podívejte se, co děláme. Věnujeme čas a sílu absurdním preskriptivním technickým regulacím, jak má vypadat zásuvka nebo nabíječka na telefon, ale na straně druhé akceptujeme porušování pravidel jednotného trhu, protože si najednou každý může zadotovat domácí trh, jak ho napadne.
K tomu mířím, jestli Evropská unie nepotřebuje nějaký nový level, který by přál skutečně vyvážené a otevřené spolupráci…
Já myslím, že ano.
Poslední týden ale přinesl poměrně hodně citované jednání šéfů Německa a Francie, z něhož do světa letí vzkaz, že tyto dvě země chtějí být hnacím motorem evropské budoucnosti. Není to riziko?
Pokud ta jejich spolupráce povede k prohloubení volného trhu, tedy pokud Macron přesvědčí Scholze, že vymýšlet speciální národní dotační programy není cesta k zítřku, protože začnou ty své vytvářet všichni, a to společné pak logicky začne erodovat, pak je to dobré. Pokud ale by tím výsledkem mělo být víc organizovaného francouzsko-německého protekcionismu, tak z toho bych měl obavy. Reálný výsledek uvidíme za nějakou dobu.
Netroufnete si zavěštit?
Dlouho jsem do Bruselu jezdil, evropskou politiku musím sledovat. A co se Evropské unie týče, mám apriorní tendenci být skeptik. A ten mi říká, že politicky jednodušší je myslet na superkrátký horizont. Macron řeší těžkou domácí situaci, nepopulární penzijní reformu, menšinu v parlamentu… Víc bodů než tlak na prohloubení jednotného evropského trhu a spolupráce s Amerikou mu přinese to opačné, tedy pojďme ve Francii zkopírovat německý model podpory, a tolerujme to i v rámci celé Evropské unie a pojďme bojovat s Bidenem, který nás chce zničit podporou vlastního průmyslu. Skeptik ve mně říká, že tato cesta, která se mi ale pranic nelíbí, je pravděpodobnější. Třeba se mýlím…
(Rozhovor vznikal v lednu 2023 pro magazín Be the Best.)
