Když má svět dveře dokořán
Pohled z praxe
8. 5. 2024 11:13
Práce pro firmu s globální působností, která své dodávky realizuje doslova na všech světadílech, má svá specifika. Jedním z nich,...
Řekl jste na jedné konferenci, že co vedlo k úspěchu, může vést ke smrti. Egyptolog Jiří Bárta ze svých výzkumů vyvozuje, že civilizace zanikají tím, na čem vyrostly a naši civilizaci varuje před informační smrtí. Současná pandemie mu svým způsobem dává za pravdu, prožíváme informační chaos. Je to varovný prst?
Všechny podněty, kterých je hodně, ať už to byly přírodní katastrofy nebo sociální nepokoje nebo vyhrocení mezigeneračních vztahů, to všechno je součástí změny, kterou procházíme a ne vždy jsme schopni ji rozpoznat. Signály, které vidíme dnes, jsou velmi podobné těm, které tu byly před první i druhou světovou válkou a zejména před velkou hospodářskou krizí. I ta byla především velkou společenskou transformací. Což jsou situace, kdy všichni bojujeme za zachování jistot a minulosti. O mně je známo, že se často inspiruji přírodou, kde je vše neustále v pohybu. Když pohyb ustává, je to počátek smrti. Vývoj je samozřejmý a důležitý, ale musí být ve všech případech vnímán v nějakém kontextu. Vše negativní, co dnes vnímáme, ať již jsou to covid, sociální nepokoje nebo umělé sanování ekonomiky novými penězi, které tisknou centrální banky, vidím jako příznaky hluboké morální krize. V tom souzním s Baťou, který tvrdil, že hospodářská krize je ve skutečnosti krizí morálky. Zažili jsme dlouhé období, nejdelší období v dějinách, kdy jsme žili v jedinečné prosperitě. Vytvořili jsme systém, kdy jsme se k jakýmkoliv problémům otáčeli zády, tiskli jsme peníze a rozdávali dotace, tvářili se, že problémy neexistují a slibovali nesplnitelné. Což vedlo k tomu, že zejména mladší část společnosti má pocit, že vše, co máme, je samozřejmost. Nemuseli se vlastně o nic zasloužit, na rozdíl od našich dědů a pradědů. Existuje termín nároková generace – vzdělání, zdraví, sociální péče, bydlení, na to vše je právo a společnost má povinnost to zajistit. To není kritika, jen konstatování, protože nemůžu kritizovat něco, co jsme my vytvořili. Jejich přístup je dán systémem, který jsme vybudovali. My jsme je do toho vmanipulovali. Já dlouhodobě mluvím o tom, že celý systém dotací a přerozdělování peněz není ničím jiným než analogií k tomu, když drogově závislého léčím další dávkou. Což ovšem není řešení problémů, ale jejich oddalování. A to v poslední době děláme – na úkor krátkodobých politických cílů odkládáme řešení zásadních problémů. Podnikům jsme podávali drogy a dvacet procent velkých světových společností dnes podle analýz patří do kategorie zombie, nevytvářejí žádnou hodnotu, jsou zcela závislé na svých věřitelích a nejsou schopny splácet dluhy, ale pouze úroky z úvěrů. I proto jejich směšná výše v současnosti. Podniky dnes mnohdy fungují tak, že prosí a uplácejí zaměstnance, aby vůbec vykonávali nějakou činnost. Jedním z důvodů je, že velká část firem ztratila reálné vlastníky, řídí je manažeři, kteří je nevlastní a často ani už nic moc neumí. Takže zpět na začátek – tato transformační doba především postihne dvě skupiny. První je ta, na které je postavena velká část české ekonomiky, ta, která nepřidává hodnotu a jen nahrazuje stroje. Což je obrovská chyba, že jsme to dovolili, i když to má své srozumitelné příčiny. Moderní technologie jsou dražší než česká pracovní síla a vytvořili jsme armádu otroků. Což je dáno tím, že čeští dělníci zpravidla pracují v té části procesu, který je špatně nastaven. Nejen v podnicích jako takových, ale ve společnosti. Než bychom ty špatně postavené procesy změnili, necháváme v jejich slabých částech lidi nahrazovat stroje. Neodpustím si poznámku, že Baťa už před sto lety říkal: „Těžkou práci strojům a myšlení lidem“. My jsme ale dnes na úplně opačném principu, osmdesát procent firem to má naopak, práci dávají lidem a myšlení nechávají strojům…
Bohužel to tak leckdy vypadá…
Já se bojím, že nejen vypadá. Drtivá část administrativních pracovníků většinu své pracovní doby takzvaně kliká, to je podstata jejich práce. Jsou zavaleni neustálými emaily, neustálými informacemi, které nemají hodnotu a klikají, aniž by přidávali jakoukoliv hodnotu. A to nemluvím o státní správě, která narůstá, aby udržela zaměstnanost. Proto zaměstnává neskutečné množství lidí, kteří maskují to, že nemají co dělat a vymýšlejí nové a zbytečné statistiky, dokumenty či hlášení a výsledkem je, že zničujícím způsobem narůstá byrokracie. Třetinu až polovinu práce špičkových odborníků musíme často věnovat vyplňování dotazníků a formulářů, kontrolám a kontrolám kontrol. Nemáme čas vytvářet skutečnou, tedy přidanou hodnotu pro firmu a stát. A bohužel to narůstá. Máme počítače a takzvané informační technologie, ale jsme zahlceni informacemi, které nevíme, odkud pocházejí a jakou mají skutečnou vypovídací kvalitu, máme big data, nevíme na co, a tudíž je neumíme spolehlivě interpretovat…
A to jsme u té apokalypsy, kterou předpovídá pan profesor Bárta… Vy jste tyhle problémy, v menším než celospolečenském rozměru, samozřejmě, řešil při úspěšné transformaci podniku, který stál před krachem. Firmu jste přebíral s ani ne dvacetiprocentním exportem, jako podřízeného, závislého dodavatele velkým, dnes je váš export na devadesáti procentech a velké si dovolíte odmítat. Jaká je cesta k tak dramatické změně pozic?
Ještě se zdržím poznámkou u pana profesora Bárty, on i někteří jiní autoři říkají, že konec nastává, když přeženeme dekadenci, když vládnoucí třída, nejen politická, ale i hospodářská, hloupne a chová se nezodpovědně a nesmyslně narůstá byrokracie. Tedy vlastně zastavíme pohyb a takzvané toky energií. Potvrzují to stará Čína i starý Řím. A bohužel jsme se nepoučili a je to situace, ve které se dnes nacházíme. Nemusíme proto chodit nikam daleko, spousta už toho byla řečena. Přitom je známou pravdou, že národ, který se nepoučí z vlastních chyb, si musí svou historii prožít znovu. Už Einstein hlásal, že je rozdíl mezi informací a znalostí. Jenže my jsme na Einsteina zapomněli, budujeme vzdělávací systém založený na informacích a chceme být informační společností namísto znalostní. My už ani nevíme, že to jsou dvě zcela rozdílné věci, či ještě lépe, různé významové pojmy. A když se tedy vrátím k vaší otázce, patnáct let jsem se věnoval úsilí o pochopení procesů a dovolím si říct, že jsme je velmi dobře zvládli z hlediska výroby, ale ještě jsme je ani my nezvládli z hlediska řízení a předávání informací. Já jsem se jim moc nevěnoval, optimalizoval jsem výrobu a informační systémy jsem bral jako službu, kterou si koupím a ona mi pomůže. Na vině je silně i můj alibistický přístup, který má asi víc generálních ředitelů – já informačním technologiím nerozumím a nechci, důležité je umět obchodovat, mít v dobrém stavu finance a výrobu. Proto čekám, že ajťák to za mě vyřeší. Proto máme vyřešeny procesy ve výrobě, ale ne v administrativě, kde právě nám chybí ona přidaná hodnota a schopnost z informací vytvořit znalosti. Tu chybu jsem si uvědomil díky Baťovi i díky japonským metodám řízení. Všechno je proces. Organismus je proces, lépe řečeno, integrovaný systém procesů. A proto je pro nás dnes největší výzvou vytvořit komplexní, integrovaný informační systém, který povede k optimalizaci všech procesů. Tady narážíme totiž na zcela zásadní věc: většina známých a používaných i špičkových systémů jsou systémy lineární – vstup, proces, výstup. To odpovídá době, kdy vznikly, před více než třiceti lety, kdy šlo o transformaci informací z fyzické podoby do podoby digitální. I my jsme ve Fosfě prošli obdobím nadšení přenést informace z papírů do nových digitálních systémů. Jen jsme tehdy nevěděli , že je tu něco jako proces a má být integrovaný. Takže pracujeme v různých databázích , které nejsou integrované, ale lineární. A také ta linearita odpovídá způsobu myšlení člověka. Ale příroda, lidský organismus, to jsou integrované systémy. Ty člověk nevytvořil. Proto je ve většině případů nejsme schopni vnímat a neustále vytváříme lineární systémy ve slepé víře, že nám pomohou vyprecizovat znalosti a procesy. Nepomohou. A že se bez integrovaných systémů neobejdeme, ukazují i současné tendence o symbiózu ekonomiky a ekologie. Protože to nejsou oddělené lineární systémy, ale jen součásti jednoho integrovaného systému. Takže my se snažíme teď v podniku skutečně o integraci všech databází a informačního toku, o vytvoření komplexního integrovaného systému. A narážíme v praxi na jeden paradox, na který mne už před časem upozornil jeden z mých japonských přátel, zakladatel Kaizen institutu Masaaki Imai, když řekl: „Ivane, nejlepší proces je ten, který neexistuje.“ V první chvíli jsem si pomyslel něco o japonských bonmotech, ale přicházím na to, jak hluboká pravda to byla. Dnes své lidi učím totéž – nejlepší proces je ten, který jsme dokázali dovést k zániku. Já čerpám i z Jobse, kterého jsem velký příznivec, a on totéž čerpal z buddhismu. Ten řekl, že nejlepší výrobek není ten, kterému nelze nic přidat, ale ten, kterému už nelze nic ubrat a
Už Einstein hlásal, že je rozdíl mezi informací a znalostí. Jenže my jsme na Einsteina zapomněli, budujeme vzdělávací systém založený na informacích a chceme být informační společností namísto znalostní. My už ani nevíme, že to jsou dvě zcela rozdílné věci, či ještě lépe, různé významové pojmy.
To je tvrzení, které znám z kreativních oblastí, z literatury, divadla, filmu…
Jobs čerpal z buddhismu, ale k podobným závěrům dojdete i v debatách s křesťany, najdete je u starověkých filozofů, shodnou se na nich nakonec i vědci a dokonce i praktici. A co děláme my? Pravý opak. Zdokonalujeme tím, že přidáváme. To je filtr, který určuje současný přístup k čemukoliv. Přidáme funkce k systému a bude to lepší. Koupíme nové stroje a nové roboty a bude to lepší. Natiskneme nové peníze a bude to lepší. Zřídíme nový úřad, novou radu a bude to lepší. Robotizujeme špatné procesy ze století páry. To je problém současného světa, nemocný organismus dále infikujeme. To je skutečně nebezpečný virus. Nezlehčuji covid, ale tenhle virus, který nevidíme a rozmnožujeme si ho křížem krážem, je exponenciálně nebezpečnější. Virologové popisují chování viru několika fázemi. Do určité doby se množí velmi pomalu, to je stadium vzniku, tehdy je dobrá šance ho zvládnout. Pak nastává období akcelerace, kdy šance klesají a blíží se bod zlomu. S ním přichází období takzvané zrychlené akcelerace, kdy už s tím vlastně nejde nic dělat. My tohle děláme v ekonomice…
Tady se shodnete s Ivanem Pilným, který velmi fandí digitální transformaci, jen ji nesmí dělat ajťáci, protože aby byla efektivní, musí se udělat nejprve inventura, očistit procesy a pak teprve digitalizovat. Jinými slovy totéž… Pro podnik i společnost. Ovšem, máme vůbec to šanci změnit? Když náš obranný mechanismus zná na změnu jen tři typy reakcí, zamrznutí, boj nebo útěk…
Máme šanci, ale musíme začít u kořenů. Je tu mnoho problémů, které chceme a potřebujeme řešit. Zmíním jeden detail – daň z příjmu. To je faktor, který z finančních úředníků nejen u nás, ale celosvětově, dělá novou Čeku, jejímž cílem je zastrašit a urvat. Je to logické, stát stále více rozdává a musí více brát, on sám totiž nic nevytváří. Přerozděluje to, co vybere. Pominu pro tuto chvíli jednu věc, zda náhodou stát dávno jednostranně nevypověděl základní smlouvu s občanem, na základě které kdysi začal vybírat daně – totiž závazek, že své poplatníky ochrání. To byl přece prvotní impuls ke vzniku městských států. Občan se rozhodl, že chce být chráněn před nájezdy žoldnérů a zlodějů a panovník mu to slíbil výměnou za vybrané peníze formou odvodu daní. Jednoduchý dvoustranný akt. Žádná jiná smlouva nikdy nebyla. Ve většině zemí světa ale stát tu smlouvu jednostranně vypověděl, respektive není schopen ji naplnit. To je důvod, proč jsou lidé v ulicích. Někdo po nich chce, aby se řídili smlouvou, kterou už ale druhá strana neplní. To není v pořádku a dříve nebo později to musí přinést problém. To se týká i Evropské unie. Spojování se do větších systémů přece probíhá v přírodě – a mělo by tudíž i ve společenských systémech, protože i ty vnímám jako součást přírody – na základě všestranné výhodnosti. To je například typické pro amébní systémy. Systém, který je přebujelý, nefunkční a nevýhodný, zaniká. Evropské hospodářské společenství byl geniální nápad, dnešní evropské spojení ale již zdaleka není pro všechny výhodné. A jeho komplexita je tak složitá, jako byla složitá komplexita říše římské. To logicky vedlo k jejímu zániku… Nicméně zůstaňme raději u těch daní. Problém je, že stát je vybírá na základě posuzování něčeho, čemu vůbec nerozumí. Podnikání posuzují a pravidla mu určují ti, co nikdy nepodnikali. Což je stejné, jako by boj s virem řídili ti, co nemají lékařské vzdělání. Jako by o řízení auta rozhodovali ti, co nemají řidičák a auto nikdy neřídili. To samo o sobě je přece hluboký nonsens. Otázka zní, jestli to lze dělat jinak. Dle mého názoru lze. Existuje způsob, který všechen balast kolem tohoto problému uřízne rychle a zruší všechny zbytečné a špatné procesy. Je to daň z obratu. Nastavíte jediný parametr, totiž to procento, a bude to fungovat, jasně, transparentně, pro všechny. Nebudeme muset řešit daňové úniky, nebudeme muset řešit, jak zdanit Google a Apple. Zaveďme ji a můžeme rázem zrušit tisíce úřednických míst, tisíce formulářů i tisíce paragrafů zákonů, tedy velkou část státní správy. Ona má svou funkci, je to ochrana, podpora slabých, infrastruktury. Ale to jsou funkce, na které stát vlastně rezignoval a soustředí se na vybírání a přerozdělování, protože v tom je jádro moci. Kdo dává, vládne. A všichni poslušně chodí a prosí.
Tak někdy je výhodné být slabým…
Jenže my narušujeme ten základní přírodní zákon, že co je beze smyslu, zaniká. Podporujeme v ekonomice řadu podniků, jejichž podnikání nemá žádný smysl. Udržujeme při životě něco, co mělo dávno zaniknout. Podporujeme automobilový průmysl z minulého století…
Než informace dojdou od technologa přes účetní a kontroling a obchod až k vedení, které má definovat strategii, je to, jako když děti hrají tichou poštu. Na konci nikdy není to, co bylo na začátku vysláno. Umocňuje to ještě, když na mezičláncích jsou lidé bez znalostní podstaty, což se na mnoha manažerských pozicích děje. Ani skvělé vedení při takové tiché poště nemůže vytvořit dobrou strategii.
Vás nebudou mít mnozí rádi… Velké téma, ale asi neprůchozí. Pojďme se vrátit ke znalostem. Baťa, kterého rád zmiňujete, říkal, že své ředitele nepřijímá, ale vychovává si je. Je to v dnešní hektické době reálné?
Musí to být reálné. Lidé jsou klíčoví, jak říkal Baťa, bez lidí jsou továrny jen hromadami betonu a železa. Drtivá většina ředitelů ve Fosfě prošla provozem od píky, znají detaily jednotlivých procesů. A především, žádný z ředitelů nemá sekretářku, žádný z ředitelů ve výrobě nemá samostatnou kancelář. Všichni jsou v přímém a neustálém kontaktu s lidmi z procesu. Na prvním místě jsou odpovědní za své spolupracovníky, na druhém místě za procesy a na třetím místě teprve za výsledky. Celý systém může fungovat jen tehdy, když máte na všech úrovních správná a přesná data. Dříve jsem nechápal, proč Baťa neměl účetní jako samostatné oddělení, ale dbal na to, aby byli účetní na výrobnách. Dnes se chystáme na totéž. I nám se stalo, že jsme v rámci celku nesprávně interpretovali dílčí data a málem jsme vsadili na špatně zkalkulovaný produkt, který se tvářil jako terno, ale ve skutečnosti byl prodělečný. Než informace dojdou od technologa přes účetní a kontroling a obchod až k vedení, které má definovat strategii, je to, jako když děti hrají tichou poštu. Na konci nikdy není to, co bylo na začátku vysláno. Umocňuje to ještě, když na mezičláncích jsou lidé bez znalostí podstaty, což se na mnoha manažerských pozicích děje. Ani skvělé vedení při takové tiché poště nemůže vytvořit dobrou strategii. A to se dnes celosvětově děje, procesy stavíme na špatné interpretaci dat z tiché pošty a pak se divíme, že nám to špatně měří a že nám to nefunguje. A ať je to, jak chce, za procesy odpovídá management.
Zní to srozumitelně a dobře, ale co faktor čas? Tlačeni časem a konkurencí potřebujeme a chceme věci hned…
Chtít můžete, co chcete. Pak je realita života. Příroda má čtyři roční období. Strom roste dvacet let. Větev vyroste na jaře a po zbytek roku se fixuje. Než dítě vyroste v dospělého člověka, potřebuje čas. Nestačí zasít semínka, nejprve musíte připravit půdu, to je ta největší dřina. Pak můžete zasít semínka, ale musíte se o ně starat a také mít na paměti, že ne každé semínko automaticky vzroste. Nejchytřejší byli a jsou farmáři. Nikdy nesázejí na jednu kartu. Možná spíš platí ten minulý čas, protože i farmáři si zvykli spoléhat na stát. Dnes máme náhrady, když moc prší, i když je moc sucho, když je sluníčka příliš, i když ho je málo. To ale dřív nebylo a farmář musel být připraven, musel se chovat s vědomím toho, že příroda se bude chovat podle svého. Měl instinkty a ty poslouchal. K zániku civilizací vedou nepochopení a ztráta základních instinktů.
