V oboru zůstává jen čtvrtina absolventů učilišť
Pohled z praxe
1. 5. 2024 05:05
Zatímco o místa na gymnáziích se žáci základních škol přetahují, učiliště musí často bojovat o každého zájemce. Přihlášku s nejvyšší...
Odbory požadují pro pracovníky veřejného sektoru pro příští rok růst platových tarifů podle profesí o 7–15 %. Patnáctiprocentní navýšení od ledna prosazují pro zdravotníky, desetiprocentní pro učitele a sedmiprocentní pro hasiče, policisty, úředníky a ostatní.
Ve volebním a předvolebním roce lze očekávat tendenci vlády rozdávat. Josef Středula to dobře ví a tak bez ohledu na propad ekonomiky jde za svým cílem, který mu přihraje body mezi odboráři: „Jestliže si stát přeje restartovat ekonomiku, je potřeba, aby lidé měli peníze. Bez spotřeby obyvatel restart možný není.“ Pravdou je, že průměrný plat ve státní správě přesahuje 37 000 korun a je pro privátní sektor, kde se platy odvíjejí od produktivity a zisku, už značně konkurenční.
„Fiskální impulz by měl být zaměřen především na nabídkovou stranu, nikoliv na poptávkovou. Tím samozřejmě nevylučujeme přirozené vzlínání mezd dané produktivitou práce, resp. dalšími tržními faktory. Další zvyšování příjmů domácností, bez jakéhokoliv ohledu na vývoj produktivity, by totiž znamenalo další proinflační tlak. Nemělo by docházet k dramatické valorizaci penzí nebo k rozšiřování zaměstnanosti ve veřejném sektoru, a tedy k růstu objemu platů. Zdrženlivá by měla být vláda, i co se týká vývoje průměrných platů ve veřejném sektoru – v tomto ohledu je nutná solidarita se soukromým sektorem. Nůžky mezi mzdami v soukromém sektoru a platy ve veřejném sektoru by se měly spíše přivírat. Minimální mzda a s ní i minimální mzdové tarify by neměly být indexovány automaticky, a tím méně na základě populistických tlaků,“ kritizuje odborářský požadavek hlavní analytička Hospodářské komory Karina Kubelková.
Hrubá nebo superhrubá?
Předseda vlády, koaliční ČSSD, tolerující KSČM i opozice se v současné době – zdá se – shodnou na záměru zrušit superhrubou mzdu. Hospodářská komora se v pohledu na problematiku mzdy a zdanění práce od vlády a parlamentu liší. „Superhrubá mzda je dnes to, co by se ve skutečnosti mělo nazývat mzdou hrubou. Je to peněžní vyjádření toho, co bezprostředně stojí každý zaměstnanec svého zaměstnavatele. Jde o celkové peníze, které zaměstnavatel platí zaměstnanci, ale jejich výrazná část končí přímo ve veřejných rozpočtech. V tuto chvíli nemá smysl institut superhrubé mzdy rušit. Nejde jen o to, že umožňuje zaměstnancům, aby na své výplatní pásce viděli informaci o tom, kolik peněz si stát z jejich výplaty ukousne. Díky tomu zaměstnanci mohou snadno vidět, kolik z jejich vlastních příjmů (zaměstnavatelovo pojistné je faktickým benefitem samotného zaměstnance) musí zaměstnavatel odvést státu. Nezanedbatelné je i to, že případné opuštění principu superhrubé mzdy vyvolá nemalé náklady zaměstnavatelů (zejména těch menších) kvůli změnám v jimi provozovaných informačních systémech, v nichž se zpracovává mzdová a personální agenda. Okolnost, že povědomí o rozsahu daňového zatížení se za léta uplatňování superhrubé mzdy nijak dramaticky nezvýšilo, i když jsou její výše i výsledná čistá mzda uváděny na výplatní pásce, sama o sobě myšlenku superhrubé mzdy nezpochybňuje. Stát i zaměstnavatelé měli koncept veřejnosti efektivněji prezentovat. Fakt, že konstrukce působí určité potíže při mezinárodních srovnáních, vypovídá spíše o pohodlném, zakořeněném zastírání skutečného daňového zatížení vládami jiných zemí, než o domnělé zbytečné nestandardnosti a nepřehlednosti institutu zavedeného v českém právním řádu. Je pravda, že původní ambicí, kterou se nepodařilo zákonem dotáhnout do konce, bylo zcela redefinovat mzdu, aby i v pracovně právních smlouvách figurovala superhrubá mzda jako mzda hrubá, z níž se zaměstnavatelem coby zprostředkujícím plátcem sráží jen „zaměstnancovo“ pojistné a zaměstnancova daň z příjmů s tím, že žádný „vlastní“ zaměstnavatelský odvod nebude. Pokud by nakonec přece jen byla superhrubá mzda zrušena, tak jak nastiňuje pan předseda vlády, ocenili bychom, kdyby byla provázena snížením celkové daňové a pojistné zátěže. Detailní vládní legislativní návrh na zrušení superhrubé mzdy na stole v této chvíli není. Z mediálních vyjádření vyplývá, že se uvažuje o takovém souběžném nastavení sazby daně z příjmů fyzických osob, v jehož důsledku vzroste čistý příjem zaměstnanců. To znamená, že se v ekonomice ceteris paribus sníží celková daňová zátěž. Efekt takového snížení bezprostředně pocítí na 5 miliónů voličů. Výslednou změnu daňového zatížení určitě nelze hodnotit negativně. Nicméně Hospodářská komora ČR by s ohledem na stávající strukturu daňového břemene a jeho vlivu na ekonomiku jako celek upřednostnila spíše snížení odvodového zatížení zaměstnavatelů, tedy pojistných odvodů,“ reaguje na současné aktivity politické reprezentace ředitel Odboru legislativy, práva a analýz HK ČR Ladislav Minčič.
Mzdy bez ohledu na region?
Nejvyšší soud v případu nerovnosti odměňování zaměstnanců České pošty v regionech posuzoval zda zákoník práce umožňuje zaměstnavateli s celostátní působností promítnout do jeho systému mzdového odměňování skutečnost různých hladin životních nákladů v různých regionech, tedy zda fakticky může zohlednit reálnou hodnotu mzdy. Legislativa je v tomto ohledu totiž formulačně slabá. „Pokud má zaměstnavatel zájem zohledňovat u svých zaměstnanců životní náklady, měl by využívat jiné nástroje realizované mimo vlastní mzdu, jak kompenzovat zvýšené životní náklady v určitých regionech, aniž by docházelo k neodůvodněným diferenciacím ve mzdách – třeba ve formě příspěvku na bydlení,“ komentoval výrok Nejvyššího soudu, který se postavil za rovnou mzdu, prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. „Rozsudek v žádném případě netvrdí, že by všichni zaměstnanci měli pobírat stejnou mzdu a že by firmy při odměňování neměly právo zohledňovat výkonnost zaměstnanců, jejich spolehlivost a další kritéria,“ dodává viceprezident HK ČR a prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Ačkoliv Hospodářská komora ustanovení zákoníku práce, které stanoví, že za stejnou práci přísluší stejná odměna, nezpochybňuje, na druhou stranu zdůrazňuje, že regionální diferenciace mezd je v tržním prostředí realitou. Česko by v reakci na předmětný rozsudek nemělo křečovitě směřovat k praxi rovnosti žaludků. „Fakticky totiž není žádná práce stejná. Uvedu hypotetický příklad: pokud budou mít stejnou pracovní pozici například ve stěhovací firmě zaměstnanec-vzpěrač (výška 190 cm a váha 120 kg) a nějaký drobný zaměstnanec (165 cm a 65 kg), neměl by mít vzpěrač nižší mzdu, protože se v práci míň nadře než drobný zaměstnanec, respektive neměl by mít drobný zaměstnanec mzdu vyšší, protože musí vynakládat větší úsilí na srovnatelný pracovní výkon? Pokud tedy se budou zohledňovat všechny faktory související s výkonem práce,“ poukazuje na problematičnost legislativy právní expert Hospodářské komory Stanislav Sádovský záměrně provokujícím dotazem.
Návrhy HK ČR, které mohou oživit nefunkční trh práce
- zavést výpovědi bez udání důvodu (právo vypovědět pracovní poměr bez udání důvodu má dnes jen zaměstnanec, nikoliv zaměstnavatel),
- zrušit osm sazeb minimálních mezd (zaručené mzdy),
- nastavit pravidla pro předvídatelnost růstu minimální mzdy,
- snížit odvodovou zátěž zaměstnavatelů,
- zvýšit účast zaměstnanců na pojistném systému (zejména nemocenské pojištění, zaměstnanci dnes hradí jen zdravotní pojištění),
- zvýšit nemocenskou u dlouhodobé pracovní neschopnosti,
- zrušit či aspoň snížit povinnosti zaměstnavatelů u exekucí zaměstnanců
- zjednodušit a zlevnit stávající ukončování krátkodobých pracovních poměrů a naopak zajistit vyšší kompenzaci při propouštění dlouhodobě zaměstnaných pracovníků.
Pomoc není restart
Daně řeší příjmovou stránku rozpočtu. Otazníky se ovšem objevují i pokud jde o výdaje. Investice jsou jistě cestou, která vede k restartu ekonomiky. Jen není vždy zřejmé, zda vláda pod pojem investice nezahrnuje i jiné výdaje. Jak podpořit ekonomiku, aby nevznikl pocit, že podnikatelé dostávají nezasloužené dary? „Co se týká příslibů, jaké procento HDP má zamířit do ekonomiky, nejedná se v případě ČR o vybočení od průměru ostatních evropských zemí s výjimkou Německa. Když se podíváme na druhy opatření, tak naše vláda také nedělala koncepčně nic jiného než ostatní země. Nicméně vzniká zde pocit podporovaný vládou, že podnikatelé dostali bilion korun podpory a mají napěchované kapsy. Realita je jiná, jako podpora podnikání skončila maximálně desetina ze zmiňované částky. Přímá podpora podnikatelů je navíc sociálně motivovaná – nejedná se o peníze na udržení a rozvoj podnikání, je to v podstatě podpora v nezaměstnanosti, byly to peníze na přežití, aby živnostníci „měli co jíst“ – to s vlastním podnikáním nesouvisí. Vládní programy a opatření měly jistě zásadní charakter, pomohly mnoha OSVČ, ale také malým a středním podnikům. Veřejné prostředky ale byly určené na prosté přežití ekonomicky aktivních osob (zaměstnanců, OSVČ, společníků malých s.r.o.) a nelze je považovat za peníze na restart ekonomiky,“ upozorňuje Karina Kubelková.
