Diamanty českého byznysu se zastavily v Plzni
Aktuality
26. 4. 2024 14:01
V plzeňském hotelu Courtyard by Marriott byly ve čtvrtek 25. dubna předány další modré pyramidy nejúspěšnějším českým firmám, tentokrát z krajů Plzeňského...
Téma letošní konference v Kostelci nad Orlicí bylo odolnost a flexibilita jako recept na příští krizi. Co byste ve stručnosti zmínil jako hlavní sdělení?
U nás se často zapomíná na realitu. A je – jsme malá ekonomika otevřená vnějším vlivům. Důležité je to B, vědět, kdo určuje pravidla a jaké jsou jeho zájmy. To nám pomůže se připravit na budoucnost…
Tedy geopolitické souvislosti a faktory?
Částečně. Dodavatelské řetězce a obecněji globální obchodní a finanční vztahy totiž mají velmi podobnou strukturu, jako je ta mezinárodně politická. Řídíme se podle pravidel globálního obchodu, která píše Světová obchodní organizace a tu do nedávné doby ovládaly a stále ještě do jisté míry ovládají USA. Globální řetězce toto rozložení sil, pomyslnou mocenskou mapu, reflektují. Co to v praxi znamená? Vezměme si Škodovku, o jejíž budoucnosti, ať se nám to líbí, nebo ne, se bude rozhodovat ve Wolfsburgu. Když se podíváme na to, jak funguje německý korporát, je zřejmé, že nemalé slovo budou mít odbory a pro ty, respektive obecně pro německý koncern, je důležitější zaměstnanost v Německu než v Česku. Je to zjednodušení, ale mysleme na to.
Jaký vliv má na tyto faktory současná pandemie?
Zesiluje je a urychluje. Což je i důsledek určitého podcenění naší zranitelnosti – a tím nemyslím jen Česko, ale Západ a jeho expozici na výrobu v Číně a obecněji v Asii. K tomu se vrátím. Na úvod je dobré si říci, že stávající snaha o decoupling nebo též zkracování řetězců a vůbec regionalizace jako trend přebírající pomyslný štafetový kolík od globalizace, jsou procesy nastartované už v průběhu minulého desetiletí. Donald Trump to jen svým poněkud dryáčnickým způsobem urychlil. V asijskopacifické oblasti tak například dnes podle průzkumu respektovaných právníků Baker McKenzie přes osmdesát procent firem jednoznačně deklaruje snahu orientovat se na lokální řetězce. Je to jednak důsledek geopolitiky, jednak dopad toho, že to nejzajímavější, co lze nalézt na světových spotřebitelských trzích, se posunulo nebo minimálně posunuje v tomto desetiletí do Asie. Není to jenom otázka Číny, ale celé Asie. A podobný trend je možné sledovat i v Evropě, jejíž napojení na globální ekonomiku prostřednictvím výrobních řetězců pokleslo podle OECD v průběhu této dekády o nějakých sedm až osm procent. To jsou významné indikátory. Pandemie to celé urychluje, protože jednak umožňuje vcelku snadno zavádět i nepopulární opatření, která by jinak politikům asi neprošla, jednak připomněla, že přeshraniční toky bez nějakého bezpečnostního mechanismu mohou být problematické, čímž narážím na v úvodu zmíněnou silnou expozici na produkci v Číně, která se stala základem výroby pro celý svět. Ve chvíli, kdy se dnes zastaví život v jedné tamní provincii, ochromí to ekonomiku globálně, byť možná chybí jen jedna malinká součástka.
Transatlantické spojenectví je naprosto racionálně a z pohledu politického i ekonomického pragmatismu prospěšné pro obě strany. Kdokoliv opustí předpotopní Trumpův pohled na svět, musí pochopit, že společná jednání jsou tou efektivní cestou. Německo či Británie, jakkoliv to jsou silné ekonomiky, nejsou dostatečně silné na to, aby diktovaly pravidla globální hry. Myslet si, že Británie po brexitu bude suverénní a výkonnější, je naivní a vědí to i tamní patrioti, pokud trochu vnímají, jak svět funguje.
Není to ovšem celé jen zatím poslední smyčka spirály, kterou vnímal už Baťa, který byť byl globálním hráčem, výrobu řešil přísně lokálně?
Určitě. Tak jako mnoho dalších věcí i toto jde v cyklech, v sinusoidě. Dochází k mocenskému rebalancu a Čína Ameriku v mnoha oblastech nemilosrdně válcuje. V loňském roce jsem strávil dva měsíce v Jižní Americe a každému, kdo o tom pochybuje, bych doporučil zajet se podívat třeba do Peru… Ale nejen tam je vidět, jak je Čína politicky, ekonomicky i vojensky aktivní a úspěšná. Zapouští kořeny v tradičním předpokoji, sféře vlivu USA, na což je prostě třeba reagovat. Což je jeden aspekt. Druhý aspekt představují technologie. Díky nim jsme totiž tu výhodu, ještě donedávna spojenou s výrobou v Asii, tedy levnou pracovní sílu, eliminovali automatizací a robotizací. Technologie umožňují podnikům bez významných nákladů a ztráty konkurenceschopnosti repatriovat výrobu, lokalizovat ji. Nejenže se tím navíc eliminují rizika, která jsem zmínil, ale odpadají například i náklady na dopravu. Zcela určitě to ale nepovede k posílení zaměstnanosti, jak proklamoval Donald Trump a mnozí další populisté. Takže ano, zažíváme svým způsobem návrat k baťovským idejím, kterému nahrává současná situace.
Změní na tom něco výsledek amerických voleb? Pokud tedy listopadovou realitu můžeme považovat za výsledek…
Pokusím se odpovědět, uvidíme, jaká bude realita. Donald Trump toho napáchal spoustu a Joe Biden bude mít minimálně na začátku svého mandátu velký problém – přinejmenším půjde o velkou výzvu – některé věci napravit. Což nemění nic na tom, že Donald Trump dělal mimo jiné věci, které bylo prostě třeba udělat. Způsob, jakým se Čína chovala nejen z pohledu Spojených států, ale obecně z pohledu Západu, byl neakceptovatelný. Šlo to ale dělat lépe, diplomatičtěji a především ve spolupráci se spojenci. Na to se Joe Biden bude muset soustředit. Nemyslím si přitom, že dojde k naprosto zásadnímu zlomu, obratu o sto osmdesát stupňů. Dá se předpokládat, že k onomu zmíněnému decouplingu bude v některých oblastech docházet i nadále, v jiných bude globalizace pokračovat. Bude to velmi zajímavá mocenská hra a velmi zajímavý studijní prostor pro lidi mého zaměření. Čína má totiž nezpochybnitelně některé zbraně silnější než Spojené státy, například v oblasti vybraných moderních technologií nebo co se globální distribuce výroby a role v mezinárodním obchodě týče. To se dá velmi dobře využívat i zneužívat. Podívejte se na příklad Austrálie, která díky obchodu s Čínou v minulých letech nezažila recesi a někteří ekonomové ji dokonce považovali za důkaz toho, že je možné vymazat ekonomické cykly. Naprosto přitom ignorovali geopolitická, respektive politická rizika. Dnes je Austrálie v recesi, a to i proto, že se začala bránit čínskému vlivu, za což je Pekingem trestána. I takovým způsobem se bude Čína – a nejen Čína, to samé dělají Spojené státy – snažit prosadit své zájmy a své vidění světa. Na druhou stranu Amerika ovládá globální rezervní měnu a finanční infrastrukturu. Proto se také očekává, že to příští pole, na němž se mocnosti střetnou, budou finance. A není to vize vzdálené budoucnosti, některé indikátory naznačují, že se tak již děje. Amerika se jednoznačně snaží, aby globalizovaná finanční infrastruktura zůstala zachována ve stávající podobě, respektive aby si udržela výhody spjaté se současným stavem. Stručně, bude to velký boj, mocnosti se budou snažit uchovat své výhody a eliminovat slabá místa, což se zcela jistě bude dít i s využitím nejrůznějších bariér, cel, patentů a norem. To není nic nového, tyto nástroje tu existovaly a využívaly se, nyní se jen budou využívat v mnohem masivnější míře a čím dál tím stále častěji. Jedna historická epocha prostě končí, co po ní přijde, nevíme, a takové časy bývají divoké.
Jsme v závětří Německa, napojeni na firmy, které prodávají finální výrobek a nemáme příliš aktuální přehled o tom, jak funguje světová ekonomika. Jsme prostě chráněni německým hřbetem, ale to nebude věčně. V určitou chvíli to z důvodů, které jsme zmínili, povolí. Přijde to sem jako tsunami. Pak bude pozdě reagovat.
Věříte v regeneraci zamrzlé dohody o volném obchodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií?
Ano. Transatlantické spojenectví je naprosto racionálně a z pohledu politického i ekonomického pragmatismu prospěšné pro obě strany. Kdokoliv opustí předpotopní Trumpův pohled na svět, musí pochopit, že společná jednání jsou tou efektivní cestou. Německo či Británie, jakkoliv to jsou silné ekonomiky, nejsou dostatečně silné na to, aby diktovaly pravidla globální hry. Myslet si, že Británie po brexitu bude suverénní a výkonnější, je naivní a vědí to i tamní patrioti, pokud trochu vnímají, jak svět funguje. Vojensky, politicky i ekonomicky jsou si evropská a americká civilizace nejblíž, a to, že si budou alespoň v globálních otázkách stát po boku, dává smysl.
Takže věříte ve strategii win-win…
Věřím tomu, že se obě strany pokusí předejít scénáři loose-loose…
Jste schopen dešifrovat, kdo koho v globálním světě potřebuje víc?
Myslím, že toho není dnes schopen nikdo. Můj dobrý přítel, jeden z předních globálních stratégů Parag Khanna, napsal asi před deseti lety knihu The Second World, v níž do značné míry předpověděl současnost. A popsal naši éru jako Nový středověk. Půjde o dobu velmi těžce předvídatelnou, kdy spojenectví budou velmi krátká, často motivovaná jednou konkrétní záležitostí. Z pohledu nedávné minulosti, která se v Evropě nesla ve znamení klidu a míru, možná půjde o dobu až nepochopitelnou. Modely fungování jak na úrovni firem, států i globálních hráčů budou procházet velmi rychlými změnami. Statická mapa světa, respektive přesvědčení, že něco takového existuje, zanikne. Předvídat v takové situaci rozložení sil je nemožné, je to stejný nesmysl, jako předpovídat inflaci nebo pohyb trhů v horizontu půl roku. Můžeme mluvit o scénářích, tam si troufnu se pohybovat i já.
Jak tedy vypadá takový pravděpodobný scénář?
Významnou roli budou hrát nadále Spojené státy, mocnost, která je rozdělená a má problémy sama se sebou. Což ovšem není jejich specifikum, podobně jsou na tom takřka všechny demokracie, jak potvrzují závěry komplexní studie Financial Times, kterou potvrdil i profesor Harvard University Dani Rodrik, respektovaný odborník na globální politiku. Zmíněná studie konstatuje, že příklon k antisystémovým silám a uskupením v zavedených demokraciích, který právě teď sledujeme, je bezprecedentně největší za celou dobu trvání moderních demokracií. To je Achillova pata jak USA, tak Evropy. V Evropě je to ještě násobeno tím, že Evropská unie je nový projekt, jsme ve fázi batolete a to s sebou nese mnohé problémy, které si mnozí neuvědomují. Nicméně je to mocnost, možná latentní mocnost, jak říká americký profesor Princeton University Andrew Moravcsik, ale agregátní čísla nelžou a potenciál Evropy je obrovský. A pak je tu samozřejmě Čína, jejíž vnitropolitická situace i demografie představuje její slabost. Jinými slovy, jsou tu tři mocnosti, ale žádná z nich nemá šanci přiblížit se hegemonii postavení Spojených států, jaké bylo v devadesátých letech, potažmo ještě na začátku prvního desetiletí tohoto století. Pokud jde o menší státy, boj mocných znamená příležitost, jak říká Parag Khanna, ale také platí staré kikujské přísloví, které říká, že když se sloni perou, je to tráva, která trpí. Nemyslím, že dokáže Británie nebo Česko napodobit přístup Singapuru, který je velmi efektivní, ale také velmi specifický. Ale určitě ukazuje cestu a to je flexibilita, čímž se vracím na začátek, k letošnímu Kostelci nad Orlicí. Rozhodující pro zítřek bude schopnost se přizpůsobit, možná i redefinovat strukturu ekonomiky a pružně reagovat na to, jaká poptávka bude, nikoliv jaká je. A vybalancovat gravitaci mocných, o což se dnes snaží mnohé asijské státy a nebo zmíněná Austrálie. My se u nich určitě můžeme učit, nebo přinejmenším inspirovat.
Co z toho všeho plyne pro české firmy?
Zopakuji, o čem se mluví už dlouho, bohužel se o tom víc mluví a píší se na to strategie, než aby se to realizovalo. V Kostelci nad Orlicí to několik lidí s lepším vhledem do české ekonomiky, než mám já, řeklo velmi otevřeně. Je to modernizace celé ekonomiky, je to vzdělávání, je to flexibilita pracovní síly reflektující reálné potřeby firem na straně jedné a nový sociální kontrakt reflektující zranitelnost nemalé části pracujících na té druhé straně. Půjčím si slova pana premiéra, je třeba přestat kecat a začít makat. Což se pořád, na této úrovni, neděje. A ještě jednu věc, v Česku nepříliš často diskutovanou a pochopenou, bych zdůraznil: Tady dlouho na úrovni byznysu platilo, že když si to odmakáme a budeme mít levný a kvalitní výrobek, zařadíme se mezi vítěze. To ale napříště nemusí platit. Firmy si musí uvědomit, že jsou součástí velké hry, velkého mocenského rebalancu, v jehož důsledku se v mnoha ohledech znovu rozdávají karty. Finálních produktů, které svět chce, přitom vyrábíme pomálu. A o výrobcích, zařazených do řetězců, budou ve stále větší míře rozhodovat i faktory, které se nedají namodelovat a nevidíte je v účetnictví. Půjde o zájmy mateřských firem, respektive firem na špici řetězců, o nové normy a standardy, snahu ochránit nějakým způsobem domácí zájmy a domácí trh a podobně. Tady bude muset firmám asi pomoci stát. A určitě bude mít význam podpora Evropské unie, která musí mít jasně definované zájmy a s těmi se musíme sladit. Což, vzhledem k tomu, že stále patříme, myslím, k té rozumnější části Evropy, by neměl být zásadní problém a nemělo by to jít proti nám. Díkybohu jsme na obchodu závislí stejně nebo podobně jako Německo a když německou kartu v tomto slova smyslu posílíme, nebude to od věci.
Roman Chlupatý
Česko-kanadský konzultant a publicista specializující se na globální ekonomiku, politiku a průsečík těchto dvou světů. Je partnerem a globálním stratégem společnosti Save & Capital, která nabízí na míru šitá investiční řešení pro širokou škálu klientů čítající vrcholové sportovce, nadace nebo IT firmy patřící ke světové špičce. Svou činnost v oblasti investic pak Roman doplňuje edukací v rámci projektu ABCD investora, pod nějž se podepsali také Burza cenných papírů Praha, Vysoká škola ekonomická a další přední domácí instituce a odborníci na ekonomiku a trhy.
Zároveň je zakladatelem a analytikem boutique konzultační společnosti Alter Eko nabízející interdisciplinární analýzu událostí a trendů, které mění náš svět, a na míru šitá řešení, jak se na to připravit. Alter Eko využívá unikátní síť spolupracovníků a partnerských institucí, mezi něž patří v Česku například 6D Academy a ve světě ADA Economics nebo spoluzakladatel mezinárodní politické ekonomie, profesor Roger Tooze. Společnost je organizátorem „českého Davosu“, pravidelného ekonomického fóra Kostelec na zámku rodu Kinských v Kostelci nad Orlicí.
Roman Chlupatý žil, studoval a pracoval v Londýně, Torontu, Berlíně, Amsterdamu, Aarhusu a Praze, kde po bezmála dvaceti letech na cestách zakotvil. Je spoluautorem The Evolution of Money vydané v roce 2016 Columbia University Press a dalších pěti knih vydaných v celkem sedmi jazycích, včetně mandarínštiny a japonštiny. Jeho zatím posledním počinem je cyklus expertních debat Orwell na steroidech: Průvodce chaosem 21. století, do něhož svými vizemi a tipy přispěli mimo jiné mnozí spolupracovníci společnosti Alter Eko.
Jako lektor přednášel na Vysoké škole ekonomické v Praze nebo na University of Toronto. Pracoval také jako poradní hlas pro Ministerstvo zahraničních věcí, CzechTrade či think tank Mendelovo evropské centrum. I na těchto pozicích zužitkoval své dlouhodobé studium toho, jak a proč svět (ne)funguje, o čemž diskutoval jak s poradci amerických prezidentů a představiteli největších globálních firem a institucí, tak i s karenskými rebely na barmsko-thajské hranici nebo vesničany na Madagaskaru.
Sám jste to zmínil, máme minimum finálních produktů a cesta je i soustředit se na ně. Děláme pro to něco? Má pomoci stát nebo je to jen věcí firem samotných?
Nemám odpověď, která by vycházela z nějaké analýzy, takže nabídnu spíše kvalifikovaný odhad. Nemyslím, že je nutné zavrhovat řetězce. Pokud si v nich najdete komfortní místo a ne pozici toho nejlevnějšího, respektive lehce nahraditelného, pak to nemusí být problém. Není totiž třeba se za každou cenu snažit vše vyrábět doma a následně prodat do světa. Už jen proto, že uměním prodeje úplně nevládneme. A prodej zejména vně Evropské unie bude v mnoha případech podmíněn akceschopností diplomatů, bude to hra těch velkých, nikoliv malých států a mikrostátů, kam se řadíme i my. Právě v tom se může Evropa hodit. Druhá poznámka, můj pohled na jakoukoliv státní podporu je spíše skeptický, nesmíme ovšem opomenout realitu. A tou je, že jde o běžný nástroj hospodářské politiky a pokud například někdo vzývá inovativnost technologických společností v USA a opomíjí přitom roli, jakou v tom hraje stát, tak neví, o čem mluví. I mnohé americké firmy, které nejsou technologické, ale operují v takzvaných strategických odvětvích, se přitom opírají o nějakou formu státní podpory. Stručně, pomoc státu je standardní součástí státní politiky v podstatě všude a škrtnout ji úplně nedává smysl. Na druhou stranu se často stává, že vykuk či skupina vykuků ji zneužijí. Takže asi ano, ale opatrně a je otázkou, do jakého segmentu pomoc pumpovat. Což v tuto chvíli nejsem schopen nějak fundovaně zodpovědět.
Zkusme to jinak. Přidaná hodnota vzniká především ve výzkumu a v marketingu a obchodě. My se soustředíme poměrně silně na výrobu. Máme dostatek schopností posunout se v těch krajních pozicích výrobní křivky kvalitativně na vyšší úroveň?
Začnu normativně, měli bychom na to mít. Čím déle jsem žil ve světě, tím byl můj názor v tomto pevnější – je tu spousta šikovných lidí, ale potenciál není podchycen nebo by měl být podchycen lépe. Ukázkou je spolupráce akademické sféry a světa byznysu. Byl jsem se podívat na clustery, které běžně fungují poblíž univerzit v Holandsku nebo v Británii, které spojují výzkum a syrový, za ziskem jdoucí byznys. Tam to úžasně funguje, pro obě strany, a já nechápu, proč u nás to nejde. Všichni souhlasí, že je to potřeba, ale nic moc se neděje. Není to náhodou o egu? Jistě, mění se to, ale měli bychom chtít a dělat víc. Druhá naše slabina je to, že se neumíme prodat. Zažil jsem to já sám ve svém životě, v prvním ročníku na University of Toronto. A nejde jen o mě. Potvrzují to lidé, kteří tady dělají zahraniční obchod na vysoké úrovni, ať už jsou z byznysu nebo z diplomacie. Měli bychom zapracovat na sebevědomí, sebeprezentaci, odvaze a jisté formě nespokojenosti. Pro úspěch jsou potřeba všechny čtyři věci. Můžete mít skvělý produkt, odvážného a schopného obchodníka, ale když chvíli zůstanete v uspokojení stát, okamžitě ztrácíte. A to si tady ještě řada lidí neuvědomuje. Jsme v závětří Německa, napojeni na firmy, které prodávají finální výrobek a nemáme příliš aktuální přehled o tom, jak funguje světová ekonomika. Jsme prostě chráněni německým hřbetem, ale to nebude věčně. V určitou chvíli to z důvodů, které jsme zmínili, povolí. Přijde to sem jako nárazová vlna. Pak bude pozdě reagovat. Dlouhodobě mám problém s českou mentalitou, která podléhá uspokojení z dílčího úspěchu. Musím se ptát, co jsem dnes udělal pro to, abych byl zítra nejlepší. Podívejme se na automotive v České republice. Tam už je to vidět, začíná téct krev. A poteče všude. Vím, že řada lidí poctivě makala a možná mají pocit, že nastal čas na zasloužené zvolnění. Bohužel – z jejich pohledu – mám pro ně špatnou zprávu: Po celém světě jsou stamiliony lidí, kteří jsou podobně hladoví, jako jsme byli my po pádu Železné opony. Tito lidé přitom mají solidní znalosti či schopnosti a nově také napojení na globální ekonomiku. V mnoha případech jsou tak naší přímou konkurencí. Na zvolnění tak není čas. Naopak, teď se musí přidat.
