Česko v pasti NIMBYsmu
Názory
28. 4. 2024 05:50
Restart Česka. Republika v pohybu. Česko musí zrychlit. The country for the future. To vše jsou názvy strategií, jak modernizovat...
Máte v životopisu řadu profesí. Co vás bavilo či baví nejvíc?
Nebojím se změn, spíš je vítám. Když jsem přemýšlel, proč jsem se nechal přemluvit do politiky, bylo to právě tohle. Mám rád změny. Všechno mělo klady i zápory, všude jsem se něco učil. Microsoft není mateřská školka a prosadit se tam byla velká výzva. Když jsem se věnoval digitálnímu vzdělávání, úplně mě to pohltilo a také mi to hodně dalo. Extempore na Ministerstvu financí mi umožnilo vhled do velkých čísel. Vždycky jsem byl rád, když přede mnou stála výzva.
Ještě z pozice ministra financí jste rebeloval vyjádřením, že vláda premiéra Sobotky má tolik priorit, že vlastně žádnou nemá. Změnil se premiér i vláda…
Tehdejší vyjádření bych mohl zopakovat, stav trvá. Teď běží program REACT-EU, kterým se Evropská unie snaží pomoci pandemií postiženým státům. Jednou z položek jsou rekonstrukce sportovních kabin, na které máme v plánu vydat 4,8 miliardy korun. Samo o sobě by na tom nebylo nic zlého, ale v kontextu toho, že v domovech seniorů nám chybí v současné době asi 36 tisíc míst a částka, vyhrazená jim, je asi třetinová, to vyvolává podivné pocity. Co je tedy naše priorita?
Jsme mistři koncepcí, ale nekončí to často právě hned u nich?
Nepamatuji si už úplně přesně, kolik strategií se pravidelně každé čtvrtletí reportuje na vládní úrovni, ale jistě to bylo číslo přes stovku. A myslím, že se nijak významně nezmenšilo. Poslední přídavek, který mě nesmírně zajímal, byl další pokus o reformu školství s názvem Strategie 2030+. Zůstal viset na papíře…
Máte bohaté manažerské zkušenosti, vidíte cestu?
Nevidím. Manažerské zkušenosti vám v tomto moc nepomůžou. Zcela jasná je dráha k populismu, cíl je vyhrát volby a to se netýká jen vládnoucí koalice. Volby máme teď téměř každý rok, dávno už se zbrojí na ty příští, co budou za pár měsíců. Vláda ani sněmovna už toho mnoho neudělají. V takové situaci je velmi obtížné najít nějaké skutečné priority. Ony de facto existují, mluví se o nich, občas se dostanou na papír, ale exekuce žádná.
Vize napříč politickým spektrem je klišé, žijeme od voleb k volbám a kupujeme si voliče. Všichni, koalice i opozice. Politika spadla na dno. Zdravý rozum a jasně definovaný cíl neexistují, přes všechny papíry, který se popíšou. Nejsem optimista. Jediné, co nás možná může zachránit, je, že se krize prohloubí a začneme se všichni zajímat o budoucnost.
Které priority by nechyběly ve vašem osobním výběru?
Minulý rozpočet došel k šíleném stavu, měl být řešením pro budoucnost, ale vláda si schválila šílený schodek, ovšem kromě hašení požáru se v něm ztratilo i to, co tam asi být nemělo. Ale budiž. Skoro se mi chce říct, že je to pochopitelné… Ale letošní rozpočet už musel myslet na budoucnost. A já to v něm nevidím, pokud si odmyslím klišé Proinvestujeme se, Pomůžeme lidem a zvýší se spotřeba… To jsou proklamace, které moc nevycházejí. Že dáte lidem prostředky, neznamená, že oni je okamžitě dají do spotřeby. A na to proinvestování už jsem velmi citlivý. Proinvestujeme se rekonstrukcí sportovních kabin?
Tak máme ambiciózní strategii The Country for the Future…
To je hezká marketingová obálka.
Co vám na ní vadí? Mně například totální neukotvenost v realitě, to, jak nebere v potaz zdejší vzdělávací systém…
Nedávno jsem křtil svou knížku Hledáme nové Amose a tam jsem řekl, že Ministerstvo školství se probudilo z hlubokého spánku, jen za to nemůže polibek prince, ale virus. Teď se začínají školy vybavovat pro inovativní, nejen distanční vzdělávání. Což jsem prosazoval jako jednu z oblastí pro využití evropských financí už jako náměstek na MPO, ale nestalo se. Začíná se objevovat kvalitnější vzdělávací obsah, který je nezbytný. Jinými slovy, mírné věci se dějí, k posunu dochází, ale že by to byly ony potřebné systémové změny, to určitě ne.
Vy jste založil platformu Pracujme chytřeji…
To je už pravěk, léta to nefunguje. Byla to iniciativa Zbyňka Frolíka.
Není to škoda?
My jsme tehdejší koncept poněkud inovovali v platformě KoroNERV-20, kde se setkali ekonomové, akademici, doktoři, podnikatelé a pokoušíme se reagovat i krátkodobě na nejrůznější podněty, ale v kontextu s dlouhodobou koncepcí. Takže se vyjadřujeme k rozpočtu, k aktuální situaci, k ekonomice i k penzijní reformě. Velmi aktivních je asi dvacet osobností, ve veřejném prostoru jsme dostali už dostatečně velký prostor a pokoušíme se pomoci některé věci rozhýbat a změnit. Možná je to trochu iluze, protože nikdo nejsme ani ve vládě ani v parlamentu, odkud se změny dají dělat, ale třeba nás někdo z těch míst uslyší a bude nás brát vážně.
Dají se shrnout základy léčby, se kterou přicházíte?
Nemáme všichni na všechno názory stejné. Ale jsou tam lidé, kteří něco dokázali, a takovým společným jmenovatelem je, že se snažíme používat zdravý rozum a myslet na budoucnost. Cílem je prosperita, ne příští volby. To se netýká jen republikových záležitostí, ale i Prahy, kde jsem zastupitelem. A není to jen zmíněná platforma, i v samotném hnutí ANO se pokoušíme nastartovat obrat, který by mířil stejným směrem.
Vy jste zlobivé dítě a rozvracíte hnutí zevnitř…
Ani moc ne. Mých mediálních výstupů je poměrně dost, zvou mě dokonce i do televize teď, asi došli lidi… Jediný monitoring, kde se ve výstupech neobjevuji ani slovem, je monitoring ANO. Ten ignoruje tedy nejen mne, abych byl spravedlivý, ale i celou platformu KoroNERV-20.
O něčem to asi vypovídá…
Já nevím… Vláda má vlastní NERV, ale ten je spíše platonický, nevím aspoň, že kromě rozumných věcí na začátku by z něj něco vyšlo. Má i Národní rozpočtovou radu, kam jsem ještě kdysi nominoval jako předsedkyni Evu Zamrazilovou, a to je docela příznačný obraz. Rada zvedá varovný prst, ale nemá žádný nástroj, kterým by cokoliv mohla ovlivnit.
To mne doslova fascinuje, že vláda si zřídí poradní orgán a k jeho výstupům často ani nepovažuje za nutné se vyjadřovat…
To má dlouhou historii. Jako máme hodně strategií, máme i hodně rad a zmocněnců.
Ing. Ivan Pilný
Politik, investor, manažer, konzultant a podnikatel v oboru informačních technologií. V letech 1965 až 1972 vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze, získal titul Ing. v oboru technická kybernetika. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů, později v Družstevním podniku výpočetní techniky. V roce 1992 se stal ředitelem nově založené české pobočky společnosti Microsoft, ve které v letech 1994–1998 působil také jako jednatel. Následně působil jako prezident Sdružení pro informační společnost. V letech 2000–2001 řídil Český Telecom z pozice předsedy představenstva, následně se stal generálním ředitelem alternativního operátora – společnosti eTel. Od roku 2003 byl rovněž prezidentem Tuesday Business Network, v roce 2005 založil obecně prospěšnou společnost Pracujme chytřeji. Od května do prosince 2017 byl ministrem financí ČR v Sobotkově vládě, v letech 2018 až 2019 náměstkem ministryně průmyslu a obchodu ČR ve vládě Andreje Babiše. V letech 2013 až 2017 byl poslancem Poslanecké sněmovny PČR, od roku 2018 působí jako zastupitel hlavního města Prahy. Napsal řadu knih a blogů, širší veřejnosti je známý také z televizního pořadu Den D. Je ženatý a má čtyři děti.
V úvodu jste zmínil program REACT-EU. Je šancí na změny? Slibuje miliardy eur i pro Česko a náš Národní program obnovy…
Ten je poněkud zvláštní, protože Andrej Babiš ho odvezl do Bruselu, aniž by byl projednán na vládě a to není běžná záležitost. Finance jsou rozloženy do šesti let, takže to není nějak přehnané množství, něco kolem třiceti, čtyřiceti miliard na rok plus možnost si půjčit. Která je ale spíše teoretická, protože v současné době si můžeme relativně levně půjčit bez ohledu na to, co zamýšlí a co podpoří Evropská unie. V každém případě ten plán asi zasluhuje diskuzi, nejvíce peněz je v něm na digitalizaci, což je také zajímavá věc, protože už několik let máme projekt Digitální Česko, z něhož zatím vypadlo jen to, že se můžete z domova podívat na registr bodů, ale výpis z trestního rejstříku už třeba doma nepořídíte, protože když nemáte datovou schránku, musíte na CzechPoint…
Počkejte, teď už funguje bankovní identita, do pár let to tady bude frčet všechno po drátech…
Uvidíme. Zatím máme občanku s čipem, která je úplně k ničemu, protože čip není bezkontaktní a tu kšandu s čtečkou si nikdo pořizovat nebude. Tahle drobnost stála půl miliardy a zachránila to státní tiskárna cenin. Dnes nikdo neví, že to existuje. Pokus oživit to bankovní identitou je určitě v pořádku. Stejně v pořádku je i právo na digitální službu, to je skvělý zákon. Problém je tentokrát jinde. Je potřeba změnit legislativu. Dnes, když vám propadá řidičák, tak stojíte ve frontě s desetitisíci dalšími podobně stiženými. Vymoženost, které jsme dosáhli, je v tom, že si můžete stoupnout do kterékoliv fronty, na kterémkoliv úřadě. Nechápu proč, když vám jej mohou poslat poštou, stejně jako banka posílá platební kartu a vy si jej pak pouze aktivujete.
Taková změna zákona, to by snad mohlo projít napříč stranami…
Snad. A pak je tu druhý moment. Právo na digitální službu, kterou vám nařizuje stát a buzeruje vás tím, to není velký výdobytek. Jinými slovy, nemůžete začínat tím, že budete digitalizovat agendy, které lidi zbytečně obtěžují nebo zatěžují.
Experti tvrdí, že digitalizaci musí předcházet důsledná revize legislativy.
Na začátku snahy o digitalizaci byl hezký úmysl – jeden nový zákon znamená dva staré zrušené. Bohužel, zůstalo jen u úmyslu.
Dnes je konečně v parlamentu diskutovaný stavební zákon. Přinese ono tolik očekávané zrychlení a zjednodušení stavebních řízení?
Už jsem v parlamentu jeden stavební zákon zažil, bylo to na čtyři stovky pozměňovacích návrhů, své zájmy hájili developeři i veřejná správa. Domnívám se, že do konce tohoto volebního období zákon schválen nebude. Podívejte se na situaci kolem nejdůležitějšího zákona, zákona o státním rozpočtu – dva poslanci, shodou okolností premiér, poslanec jedné koaliční strany, a vicepremiér, poslanec druhé koaliční strany, podají dva zcela odlišné návrhy, které rozpočet zásadně ovlivňují. To o něčem svědčí. A stejně se chová i opozice. Ta na jednu stranu kritizovala deficit a současně se hnala za zrušením superhrubé mzdy. To hlava nebere. Superhrubá mzda je samozřejmě blbost a měla se zrušit už dávno, ale zrovna v tom okamžiku, kdy se to stalo… to hlava nebere.
Působíte i jako investor. Kdybyste si měl vybrat, kam investovat, kde vidíte perspektivu české ekonomiky?
To jsou dvě otázky v jedné. Pokud jde o to, kam bych investoval jako soukromá osoba, není česká ekonomika mým zájmem, investuji už dlouho a v poslední době spíše konzervativně, do toho, co neztrácí hodnotu. Pokud jde o investice, které má dělat stát, pak určitě musí přestat lít peníze do betonu. My budujeme infrastrukturu minulého století. Musíme investovat do diverzifikace ekonomiky, komoditně jsme závislí na automobilovém průmyslu, geograficky na Německo. Že to není dobré, se ví, ale málo děláme pro to, abychom využili potenciál, který mají lidi v hlavách, abychom využili data. Podívejte se, jak zoufale zacházíme s daty v pandemii. Zdravotnictví má v datech obrovské rezervy. Bohužel, kdykoliv se začne mluvit o digitalizaci ve zdravotnictví, hned jsou slyšet ochránci osobních dat. Anonymizovaná data ovšem ve zdravotnictví jsou nutnou podmínkou personalizace péče a také jejího výrazného zlevnění. Dnes se naše medicína podobá střelbě na vrabce z brokovnice. Minimum broků zasáhne cíl. Obecně platí, že musíme investovat do talentu. Byl bych opatrný s digitalizací, protože ta nemůže začínat u ajťáků. To je příklad koncepce Digitální Česko.
Nechybí Česku především společná vize?
Ta není reálná. Vize napříč politickým spektrem je klišé, žijeme od voleb k volbám a kupujeme si voliče. Všichni, koalice i opozice. Politika spadla na dno. Zdravý rozum a jasně definovaný cíl neexistují, přes všechny papíry, které se popíšou. Nejsem optimista. Jediné, co nás možná může zachránit, je to, že se krize prohloubí a začneme se všichni zajímat o budoucnost. Nelze se zadlužovat donekonečna…
Zvláště, když ten dluh nesměřuje k budoucím výnosům…
Když jsem sestavoval rozpočet, vždycky jsem tvrdil, že rozpočet není otázka deficitu. Tehdy byly k dispozici peníze se záporným úrokem a mohl jsem si na stát napůjčovat daleko víc. Kdybychom to uměli proinvestovat a neprožrali to, mělo by to smysl. Ale takhle? Kdo to zaplatí? Pro své syny a vnuky nemám dnes odpověď…
V úvodu jste zmínil výzvy… Jaká před vámi stojí teď?
Teď už je to trochu jiné, občas říkám, že už nechci být aktivní, stačí mi být trochu moudrý.
A jaké moudro, jakou zkušenost byste předal třeba těm, kteří plní státní rozpočet, majitelům firem?
Nevím, jestli moudro, ale strašně jim fandím, jako fandím všem, kteří vzali svůj osud do svých rukou. To je totiž věc, která motivuje. Musíte přitom hrozně dřít, překonávat spoustu překážek, řešit spoustu problémů. Ale stojí to za to. A jestli bych jim něco vzkázal? Možná takové motto z knížky Příště spadni líp, kterou jsem kdysi napsal. Totiž, že když se něco nepovede, není to důvod končit, ale zvednout se a jít dál. Neopakovat staré chyby, ale nezabalit to.
Není problém v české povaze? Úspěch znamená, že jste to ukradl, neúspěch znamená, že jste blbej…
Bohužel máme jako Češi poněkud silněji vyvinutou závist a úspěch opravdu často neumíme odpustit. Pokud jde o stigma neúspěchu, tam si dovolím říct, že to není české specifikum, ale evropské. Možná je to i tím, že úspěch neprodává a neúspěch má mnohem větší mediální prostor. Ale ve Spojených státech to mediálně nebude příliš odlišné a přesto tam najdete jinou atmosféru, spoustu firem, jejichž majitelé to zkoušeli třikrát, čtyřikrát za sebou. Nabili si hubu, zvedli se a šli dál jinudy. Jsou i u nás, ale moc se o nich nemluví.
